Když vám ve 4 200 mnm dojde toaletní papír

No tak nám po dlouhé zimě došly sešity. Ale kdyby jenom to. Mimo dalších školních potřeb se nebezpečně tenčily i zásoby toaletního papíru. A to už vyžadovalo akci, ideálně nákup. Jenomže nákup v našich podmínkách není nejsnazší. Místní obchůdek v Kargyaku i ty v okolních vesnicích zejí prázdnotou, takže nezbývalo než vyrazit do jediného dostupného města, Padumu. Domluvil jsem se s Lobsangem, jedním z vesničanů, že do města vyrazíme společně. (...)

Plán zněl jednoduše. Vyjít každý den velmi brzy, okolo sedmé a během dvou dnů rychlé chůze dorazit do Padumu, nakoupit a za dva dny být zase zpět. Sraz byl v neděli v sedm před Lobsangovým domem. S dochvilností mně vlastní jsem dorazil v 7:15. S dochvilností Zanskaru  vlastní jsme vyrazili asi v 8:30 s Lobsangovým bratrancem a třemi jaky.

Přítomnost těchto krav v naší výpravě byla pro mě překvapením, ale postupně mě přestalo štvát, že nás ta zvířata poněkud zdržují. Přeci jen jít s výpravou jaků himálajským údolím je úžasný zážitek, okořeněný tím, že jsem měl také jednoho jaka na starosti. Konečně se začaly naplňovat všechny mé romantické představy z velké části založené na filmu Himalaya :-).

Postupem cesty se naše stádečko rozrůstalo a zase zmenšovalo, podle toho jak se k nám připojovaly další skupiny jaků. Celé zanskarské údolí je jakási jedna velká rodina, kde je každý příbuzný s každým a tak si všichni v rámci rodiny půjčují jaky na orbu a zároveň si chodí vypomáhat. První den jsme dorazili do vesnice Cha, kde jsme nechali náš zvířecí doprovod a přenocovali u Lobsangova bratrance.

Opět se projevila zničující zanskarská pohostinnost, která má několik etap. V první etapě vám servírují sladký černý čaj s mlékem. Tuhle fázi mám nejradši a nejlepší je u ní zůstat. V druhé fázi se servíruje několikrát už zmíněný zanskarský slaný čaj s máslem. Ten nám už nejednou zakroutil střevy, takže tuto část přeskakujeme. A potom přichází vrchol pohostinnosti, pivo čang a kořalka arak. Žádost o vodu jen tak na pití vzbuzuje u hostitelů poněkud nechápavé pohledy. Vzhledem k tomu, že jsme byli asi vážená návštěva, tak jsme prvními třemi fázemi prosvištěli velmi rychle a zakotvili u sklenice kořalky. Vedle stála konvice, ze které netrpělivý hostitel dolil po sebemenším usrknutí. Pochopil jsem, že za těchto okolností by bylo čekání na večeři, která se většinou podává mezi devátou a desátou, trochu sebevraždou. Okolo osmé jsem se z posledních sil odporoučel do spacáku. Ostatní pokračovali ve stejném tempu asi do dvou v noci. Myslím si, že zdejší lidé popírají veškeré fyziologické zákonitosti. Jak dokáže mužík, který má něco málo přes metr šedesát pít sedm hodin kořalku, z toho tři hodiny na lačno, tomu nerozumím.

No jednoduše ani druhý den náš plán se sedmou nevyšel a poněkud dýchavičně jsme vyrazili okolo desáté hodiny. Pochopitelně jsme tento den nedošli do Padumu, ale do vesnice, která není příliš daleko a jmenuje se Raru. Odtud jsme ráno vyrazili  už jeepem s dalšími vesničany. Silnice mezi Padumem a Raru je po většinu léta průjezdná, ale v tuhle dobu je ještě v některých místech sníh a tak nám měl druhý jeep vyrazit vstříc z Padumu s tím, že neprůjezdná místa přejdeme. Bohužel se tak nestalo a my jsme museli zbytek cesty do Padumu dojít.

Dorazili jsme po poledním a ubytovali se v Phukthal gompa guest house. Název není náhoda, ale je to opravdu guest house, který náleží pod klášter, jenž jsme navštívili v zimě. Je to jeden ze způsobu, jak kláštery získávají finance na živobytí. Zajímalo mě, jak bude vypadat hlavní ulice v Padumu. Když jsme zde byli v zimě, byla dost mrtvá.

 Ani jaro není v Padumu bůhvíjak živé. Centrum města tvoří křižovatka, kterou lemují betonové garáže s železnými roletami. Každé ráno se několik rolet zvedne a odhalí obchůdek nebo nějakou jídelnu. Padum je zvláštní a nepřitažlivé město. Jedinou stavbou stojící za pohled je muslimská mešita. Jinak je tvořen převážně betonovými stavbami, ze kterých čouhají kovové výztuže. Mezi tím chodí zanskařané v tradičních gončatech a posedávají mladíci oblečení podle módního diktátu bolywoodských filmů. Jde o směs betonové vládní architektury a tradičních ladackých staveb, takže před okny guest housu bylo velké betonové prostranství, kde večer děti hráli kriket a ráno chlapíci leštili svoje auta a hned vedle byla dvě oplocená polička, které práve majitelé po tradičním způsobu orali pomocí jaku. 

Silnice z Kargilu, jediná spojnice mezi Padumem a světem, byla stále zavřená, takže výběr v obchodech nebyl největší a většina důležitějších komodit byla beznadějně vyprodána. I tak jsme sehnali to nejdůležitější a hned druhý den kolem oběda vyrazili zpět. Cestu nám dost usnadnil jeep, který nás svezl velkou část stoupání za Padumem. Díky tomu jsme už první den dorazili do Icharu, kde jsme chtěli navštívit místní školu. Jedná se totiž o jednu ze tří škol (započítána i ta naše), které v celém údolí celkem úspěšně fungují. Během dalších dvou dnu pochodu jsme pozvolna a šťastně dorazili do Kargyaku, kde zatím běh školy závisel na Petre. A jak se ukázalo, ani jsem tu nechyběl ;-) Vše fungovalo i tak.

Martin

Zpět k článkům.