Bára a její český report

image

Tak jsem dnes ráno s údivim zjistila, že už je zase neděle (což mimo jiné prý znamená, že jsem měla včera napsat report). Začínám mít pocit, že čas se v Kargyaku řídí vlastními pravidly. Plyne si v poklidu, ale zároveň člověk nechápe, jak může ubíhat takovou rychlostí. Za poslední týden si děti (a my s nimi) užily spoustu neobvyklých událostí. Začali jsme minulou neděli uspořádáním dětského dne. Po devaté hodině ranní jsme se všichni shromáždili na prostranství pod vesnicí, kde už na děti čekalo sedm stanovišť s úkoly. Ač na nich mohly dokonale vybít energii, kterou překypují, nakonec jsme byli těmi vyčerpanými spíše my. Učitelé děti rozdělili do sedmi skupinek s pestrým věkovým složením, aby mohli starší pomáhat mladším a nikdo zbytečně nečekal. Na prvním stanovišti pomáhali Yveta s Petrem malým závodníkům nasoukat se do pytlů a pak je vehementně povzbuzovali v jejich snaze doskákat co nejrychleji do cíle. Hned vedle jsme Pyru a já učily dětičky pohybovat se na chůdách. Vzhledem k našim předchozím nulovým zkušenostem s touto činností nás to před příchodem dětí stálo pár krušných chvil. Ty byly vykoupeny nadšením dětí a také faktem, že kosti všech účastníků zůstaly vcelku (dost jsme si přitom zaposilovaly neb naše starostlivé ruce nenechaly děti spadnout). Na dalším stanovišti děti s potměšilým úsměvem očekával Láďa. Děti musely 10x oběhnout kůl zaražený v zemi a pak vyběhnout přímo dopředu. I tady se dozor Láďa bedlivě staral, aby se potácejícím se dětem nic nestalo. A ač na čtvrtém stanovišti na děti Láďa nečekal, i ono bylo jeho dílem. Šlo o důmyslnou slepeckou dráhu a všichni ji zvládli bez většího zaškobrtnutí. Na pátém stanovišti si už přece jen trochu vyčerpaní účastníci dětského dne zaházeli míčkem na cíl (tím byl Léňou umělecky ztvárněný jak). Předposledním úkolem bylo přecvrnkat Jorgeho v kuličkách. Sedmé stanoviště bylo v režii Péti a Terky, děti tu pusou lovily dřevěné mince z lavoru naplněného vodou. Dopoledne jsme zakončili kulturní vložkou v podobě divadelního představení našich americko-francouzských přátel Davida a Mathiase a společnou hudební produkcí. Děti dostaly dřívka a flašky naplněné pískem a zvuk našich hudebních nástrojů se nesl přes hory i doly. Na oběd jsme tedy neodcházeli jen s kručením v žaludku, ale také s příjemným pocitem z velmi vydařené akce. Odpoledne nás čekalo zasloužené (alespoň doufám) volno, které jsme vyplnili softbalem. Zkušenosti s obíháním met v nadmořské výšce 4200 metrů se jistě v životě neztratí.

Dalším výrazným kulturním zažitkem posledních dnů byl taneční večírek na počest narozenin naší drahé Pyru, jehož se zúčastnili všichni dobrovolníci, většina vesničanů a také indičtí a nepálští pracovníci za stavby. Tančili jsme o stošest a jako obvykle měly děti oproti nám zhruba trojnásobnou výdrž, přesto jsme se s nimi snažili držet krok (či spíše skok) co nejdéle, což byla v souvislosti s nadmořskou výškou opět neocenitelná a drsná zkušenost. Ke konci večera došlo i na místní folklór a děti svými hlásky přeřvaly i moderní indickou pop-music linoucí se z přehrávače. I tuto akci bych si dovolila považovat za velmi povedenou.
Co také děti ocenily, byl kratší školní týden. Důvodem byl indický den nezávislosti, který společně s navazujícím víkendem přinesl dětem tři dny zaslouženého volna. Volno to ale nebylo ledajaké. O rozruch se postarala lékařská organizace Himalayan Health, která rozbalila své stany na louce pod Kargyakem a zevrubně prozkoumala zdraví většiny místních dětí (část naší omladiny se nám bohužel k lékařům, byť přátelským, dostat nepodařilo;-) Dobrou zprávou je, že děti se povětšinou těší dobrému zdraví, pomineme li nějaké ty breberky ve vlasech nebo v zažívacím traktu, či zkažený zub.

image

Ve školním rozvrhu tento týden došlo také k několika změnám. Zrušili jsme odpolední spánek, který se nám příliš neosvědčil. Děti mají prostě příliš mnoho energie a pěkne spí pouze tehdy, když spánku předchází ´výživný´ tělák. Ve vyšetřeném čase místo toho chodíme na procházky s poznáváním místních reálií, případně probíráme to, co jsme přes den nestihli. Také u nejmenších došlo ke změnám. Po důkladné rozvaze jsem jim zrušili odpolední vyučování, protože pobyt ve škole od devíti do tří je pro čtyřleté caparty i naše družináře poněkud vyčerpávající. Nejmenším jsme také pronajali místnost, aby měli kam hlavu složit při nepřízni počasí, což je čímdál častější jev. Doteď trávili vyučování zejména venku, protože naše provizorní miniškolička o dvou místnostech je pro čtyři třídy prostě příliš malá.

A možná ještě pár zpráviček a perliček z učitelského zákulisí. Děti z předškolního ročníku si mimojiné rozšířili slovní zásobu, vedle notoricky známého how are you? se naučili také otázky Where are you from? a How old are you? kterými obšťastňují procházející turisty (lepší než bonbon please, že?). Děti dělají také radost matikáři Láďovi. První třída už celkem s přehledem sčítá a odčítá z hlavy všelijaká zákeřná čísla do sta (možná také pomohl burákový odměnný systém). Pokrok je také vidět v porovnání s podobně starými dětmi, které do Kargyaku přijely na prázdniny z jiných škol a někdy se účastní našeho vyučování. Naše děti počítají lépe (další důvod k Láďově radosti a hrdosti:-)

A na závěr krátce ke stavbě. Poslední dny jsem strávila v kuchyni a tak pokaždé, když vyjdu ven z této temné místnosti a podívám se na konstrukci na kopci, tak jenom zírám. Přes nepřízeň počasí, které s námi nehorázně žertuje, by měla být v nejbližší době dokončena střecha. V tuto chvíli jsou již čtyři z šesti plánovaných vrstev na svém místě. A když jsem se šla nedávno zase jednou vysprchovat (sprcha je hned pod stavbou), musela jsem laickým okem zhodnotit, že už to vypadá jako budova, jako velmi pěkná budova!

Konec hlášení, s dalšími, snad opět radostnými zprávami se ohlásíme za týden.

Zpět k článkům.