Výlet 2

Ráno mi bylo opravdu blbě, tak jsem myslel, že nikam nepůjdu. Místní jogurty a vůbec mléčné výrobky asi nemůžu. Kolem deváté si ale říkám, že kraťoučká procházka neuškodí, tak jsem se oblékl a vyrazil až kolem 10 jen s tabulkou čokolády a dvěma vařenými vajíčky podél řeky, která teče za školou.

Ze začátku se mi šlo dost těžce, spíš bych to nazval belháním se, ale tak po půl hodině jsem se tak zabral do obdivování krás místního kaňonu, že jsem zapomněl, že se mi udělalo mnohem líp. A tak jsem fotil úžasné scenérie, kterých říčka poskytovala opravdu nespočet, jelikož byla částečně zamrzlá, a tak to opravdu místy připomínalo pohádkovou krajinu. Původní plán byl jít asi do 1 hodiny proti proudu řeky a pak to obrátit a jít po proudu ke škole. Asi po hodině chůze jsem objevil krásnou malou jeskyni i s krápníkovou výzdobou, tedy jen ledovou, ale i tak to bylo fascinující. Po cestě do jeskyně, jsem si dal malou "rozcvičku", protože jeskyně byla v dost prudkém svahu a mě na něm začaly podjíždět boty a tak jsem asi půl minuty praktikoval sprint na místě, ale podařilo se mi vyhrabat na rovnou plošku, kde jsem pak asi pět minut chytal dech.

Cesta z jeskyně dolů byla ovšem úplně o něčem jiném: Takové lyžování na botech v kamenné suti, to je zábava. Později jsem si toho užil mnohem víc. Zhruba další hodiny jsem šel proti proudu, ale už ve mně hryzala myšlenka vylézt na nějaký okolní kopec. Zatím jsem jen fotil kopce a kopce a pak taky velké krápníky a jakéhosi podivného živočicha, co měl dvě hlavy, no možná to byli dva, ale byli tak propletení, že to nešlo rozeznat. Budu muset ještě udělat podrobnou analýzu fotek a uvidíme - třeba jsem našel nový druh, ničemu bych se tady nedivil. Asi o půl druhé jsem dorazil k soutěsce (4600m), kde jsem se rozhodl, že nebudu už dál pokračovat podél řeky, a vyrazím na protější kopec. Tak jsem se belhal do kopce a až jsem dorazil na horizont, jak je tu dobrým zvykem, tak jsem uviděl další dva a to kterýmkoliv směrem. Rozhodnutí bylo jasné, půl třetí, je čas vyrazit směrem zpět. Tak jsem zdolal další dva horizonty a musím nechat, že i když to byly velmi strmé kopce a kamení neustále podkluzovalo, tak se mi šlo mnohem lépe než předchozí výlety. Dokonce i nadmořská výška byla stejná, asi kolem 4900 m. Trénink se asi vyplácí a tělo si zvyká. No zpátky k nekonečným horizontům, nakonec nebyly dva ale snad deset, přesto jsem vyšel nahoru a stanul na mezivrcholu s překrásným výhledem. Ten se opravdu velmi těžko popisuje - prostě fascinující. Pravda je, že nade mnou se tyčila hora ještě jednou tak větší, ale vůbec mně to nevadilo, i tenhle pohled stál za to. Tu vyšší snad někdy příště.

Ták a teď hurá dolů, no tedy spíš dolů traversem, ať slezu s vrchu ke škole. Od této chvíle jsem si nepřipadal jako člověk, ale spíš jako kamzík, jelikož každou chvíli kameny pod nohama ujížděly a já skákal opravdu jak kamzík. Asi po sedmém překonaném horizontu jsem stejně zjistil, že se nemůžu držet tak vysoko, jelikož dál jsou strmé skály, tak teď nastal čas pro již zmíněné lyžování v botech v kamenné suti. Parááááda... jen boty: no asi budu spravovat, až dorazím domů, ještě, že mám staré pohorky. Pomalu začínám vidět dědinu, ale sjíždění mě tak vysílilo, že moje potácení připomíná spíš půlnoční návrat z hospody než z horolezeckého výkonu. No, ten kousek už musím nějak dojít, pravda, spíš sílou vůle než v nohou, ale i tak jsem dorazil z vrchu ke škole. U školy už čekal školník Lopsang (kontrola jestli jsem v pořádku). Jediné co na tom vidím jako chybu je, že mě nikdo nečeká s večeří.

Zpět k článkům.