Whisku mám, takže bych po cestě neměl mít problémy...

- ráno ve tři odjíždím s nějakou partičkou na Rohtang a snad do večera budu v Keylongu. Whisku mám, takže bych po cestě neměl mít problémy... Whiska v tomto případě byla určená pro policejní kontroly na cestě. Další zpráva je ale hlavně o tom, co vše se člověku odehrává v hlavě, když pracuje v Kargyaku.

Prožít zimu v nitru Himaláje je jako nechat se pozvat k prožití zimy ve svém vlastním nitru. Těch několik měsíců v izolaci horských velikánů se zapisuje jako příběh, který už člověka neopustí, ale navždy poznamená. Ten příběh začíná cestou k srdci po zamrzlé vzdouvající se tepně – horské řece Zanskar. Je to jediná možnost, ostatní cesty jsou neschůdné. Několikadenní strastiplnné putování je zároveň jednou z nejkrásnějších cest, na které se lze vydat. Fascinující pohledy, dechberoucí panoramata i přechody přes nebezpečné úseky a brodění v hluboké ledové vodě. Ta cesta jasně stojí za to, ale nechce se, je tu spousta důvodů, proč se jí vyhnout. Je to obrovská výzva, ale zároveň přichází strach, je to nebezpečné, může jít o život, tak proč tolik riskovat. Vypravit se na cestu do vlastního nitra je přesně takové. Setkat se sám se sebou člověka dokáže vyděsit, může to být velmi nebezpečné, rozhodně se do toho moc nechce, ale když už člověk vykročí, za prvním kamenem se před ním najednou začíná otvírat neskutečný prostor, za každou horou nepřeberné možnosti… Můžeš jít kam chceš, můžeš se pokusit vylézt na kteroukoliv horu či se spustit do propasti, jsi svobodný a rázem není nic zapovězené. Takové je najednou lidské nitro – plné nekonečných možností. Zažil jsem ty chvíle, kdy bych se mohl vynést jako pták, nespoutaný ve svém bytí a šťastný jen z té jediné momentální chvíle. Ocitl jsem se na místě ticha, prostém civilizace a jejich vymožeností, na několik měsíců izolován od ostatního světa. Přišel jsem jen s pár věcmi v batohu. Co nemám, to přece nepotřebuji. A co vlastně ke svému životu opravdu potřebuji, co je pro mne podstatné? Podstatná je tato otázka a tu si s sebou nesu, opakuji si ji, a mé hodnoty se i bez konečné odpovědi posunují a mé priority tříbí, aniž bych si to zvlášť uvědomoval.

Ten okouzlující prostor velehor se však v zimě zahaluje do pláště mraků, slunce není po mnoho dní vůbec vidět, příliš brzy zapadá a navíc neuvěřitelně mrzne. Kopce nade mnou se najednou zdají být vyšší než opravdu jsou, naklánějí se, doléhají, drtí a ty krátké dny jsou až příliš dlouhé. Zůstávám sevřen uprostřed nekonečného prostoru, sevřen ve svém nitru, není kam utéct, cesty jsou zaváté, už nelze couvnout. Je mi úzko, teskno, chybí mi něco, chybí mi někdo… Chtěl bych tolik věcí změnit, prát se o velké věci, o které jsem přišel, spontáně se rozhodnout v maličkostech, které jsem v životě minul, ale nemohu, než tu setrvat na místě a příjmout vše to minulé z čeho ke mně přicházejí všechny ty pocity, příjmout tu úzkost, stesk, trápení, bolest. Příjmout to vše, protože to je moje, ačkoliv jsem to už tolikrát odmítal, otáčel se zády, utíkal, schovával se, či přebíjel podružnými starostmi či zážitky. Je toho až příliš, musím na chvíli ven z tohoto stavení, které se na půl roku stalo mým domovem. V péřové bundě sedím na kameni v silném mrazu a větru. Je mi zima a zde na konci světa mne obklopuje ta nejhlubší tma, ze které ke mně přichází prastarý noční společník – strach. Ten strach by snad dokázalo zahnat světlo, ale baterku nerozsvítím abych se ujistil, že za nejbližším kamenem se nic neschovává. Včera kousek za vesnicí hladoví vlci sežrali mladého jaka - neunikl. Ale teď se tu objevují vlci mého nitra, mám se jich bát, mohu uniknout? Mám se řídit strachy? Kolikrát právě ony byly motivem mého jednání? Čeho všeho se v životě bojím a proč? Setkávám se se strachem z odsouzení, ztráty vážnosti, negativního pohledu druhých, bojím se, že mne druzí uvidí tak obyčejného a nedokonalého jaký jsem... Odkud přišli ti vlci a proč? Pojmenovat si ty strachy je jako rozsvítit světlo, které se v tu chvíli odrazí od vzdalujících se vlčích očí. Mrznout však nepřestalo. Otvírám dlaně a co mohu odevzdám. / Ráno vyšlo slunce a z okenních tabulek pomalu zmizela silná námraza.

Často vyrážím do vesnice, dveře všech domů jsou otevřené, sálá pozávní na čaj, mohu se zdržet jakkoliv dlouho, klidně můžu i přespat. Nikdo nikam nespěchá, ptám se, kam se poděl čas. Děti si spolu hrají, nikdo je nehlídá, ale kdokoliv se výchovy ujme, když je náhodou třeba. Všichni tu žijí společně a sousedé si tu jsou blíž než mnohá rodina u nás. Modlí se spolu, společně čtou posvátné knihy, společně jedí, společně se radí, hádají se, křičí na sebe, sejí, sklízejí, kameny sbírají i rozhazují. Vědí o svých radostech i starostech. Snažím se učit od těchto lidí, ale není to lehké, jsem zvyklý schovávat se, ukrývat co prožívám, co si zrovna myslím a je mi nepříjemné, když mi druzí vidí do mých skrýší, přece si vystačím sám, sám pro sebe… Sám sebe však usvědčuji, vždyť přece život žitý pouze pro sebe sama považuji za život promarněný! Kolik svého života jsem již promarnil? Sedím na stráni nad řekou a ve svém nitru se potkávám s mými milými, se svou rodinou, přáteli, kamarády, láskami. Přebývají v mém srdci i když jsou tisíce mil daleko. Zvykl jsem si tu na ně myslet každý den. Toužím mít pro koho žít.

Do mého nitra vstupují lidé, které jsem si vybral či zamiloval, ale můj život ovlivňuje i mnoho lidí, kteří se předemnou prostě jaksi octli. Trávím tu zimu s člověkem, kterého jsem předtím nikdy nepotkal, člověkem, kterého jsem si nevybral a přesto tu má být, patří k mé zimě v Himalájích. Ten člověk chodí okolo mne se zrcadlem. Zrcadlem, které někdy nevidím, někdy přehlížím, někdy do něj jen nerad nahlížím a někdy bych ho nejraději rozbil. Den co den, týden co týden, nevyhnu se mu a je stále bolestně pravdomluvnější. Ráno se probudím a cosi mi vadí, chtěl jsem zatopit, ale kamna už hoří, na záchodě je obsazeno, v kaši žmolek, něco říká, ale já neposlouchám a mám nutkavý pocit, že něco má být jinak a já jediný vím jak. Jsem si sám sebou docela jistý, dokud se nesetkám s pohledem do zrcadla. Kým opravdu jsem, proč se chovám tak, jak se chovám, kde se ve mně bere schopnost ublížit a proč mne víra v sebe sama zradila? To zrcadlo mi otevírá dveře na cestě k pokoře, té zvláštní vlastnosti toliko opovrhované a přitom tak potřebné. Mrzne a já cítím, jak se mi chlad usazuje až v morku kostí.     

Přichází jaro,na stezkách z hor roztává sníh. Vše rozkvete a já se celou zimu chtěl snažit, aby až odtud budu odcházet, kvetlo i mé nitro. Vydal jsem se na cestu, chtěl jsem se změnit. Ale již se změnit nesnažím, naopak, snažím se neusilovat, jen se tiše dívat, naslouchat, mít srdce otevřené, to co se děje odevzdávat a to co se má dít přijímat, a pak jen věřit, že se můžu měnit, aniž bych se musel snažit.

 Uprostřed nejvyšších hor světa viděl jsem motýla, byl nádherně barevný. V úžasu ptám se: Jak se tu octl? A kde vzal ty krásné barvy? Jak to udělal? Ale vždyť je to tak prosté, jen roztáhl křídla a letěl.

Zpět k článkům.