Kačka a Marek vzpomínky na loňské léto

Cesta do Himalájí byla pro mne, jako milovníka hor, vlastně už dětský sen. Ale až se Sluneční školou a mou ženou Káťou, která mi dodala odvahy, cesta konečně začala dostávat jasnější obrysy. A cíl.

Z původních plánů na dvouměsíční cestu se kvůli problémům s dovolenou staly jen čtyři týdny. Začali jsme ranním letem z Nového Dillí do Lehu s velkolepým přistáním v údolí řeky Indu mezi vrcholky Himalájí. Dopřáli jsme si tři dny aklimatizace, rozdýchávali převýšení a pouštní klima hýčkáni nejrůznějšími pokrmy: naany s česnekem, momo knedlíčky, polívkami... Snažili jsme se získat místní SIM kartu, dokoupit chybějící léky a taky využít příležitosti být u učení Dalajlámy - zářil, ale ještě trochu jinak, než když byl v Praze. Byl mezi svými. Nejblíže domovu. V Ladakhu žije největší tibetská diaspora, nejen z posledních desetiletí, ale už několik staletí. Tisíce lidí, celé rodiny a klany přišly – všichni ve svátečním. Pak už jsme vyrazili směr Kargil. Cestou jsme minuli bezpočet vojenských posádek, cesta lemovala řeku Indus. Tedy kromě chvíle, kdy jsme přejeli jeden z nejvyšších motorizovaných průsmyků na světě. Pak už jen přes Mulbekh do Kargilu. Zde si místní drží svůj monopol na bránu do Zanskaru. Nepouští dál žádný cizí taxík. Všichni zde musí přesednout. Oproti oáze v Lehu je pobyt v Kargilu únavný a náročnější na obezřetnost, protože je tam Evropan očividným zdrojem peněz. Cesta do Padumu je dlouhá necelých 200 km, ale trvá 14 hodin strávených hrkáním po polňačkách a kamenných cestách v přeplněném džípu až na střechu. Padum není jen poslední město, odkud se dá spojit s domovem. Je to také místo, kde už znají Honzu. I proto nám místní pomohli sehnat koně s koňákem, abychom z Anmu - vesnice, kde dnes končí silnice, nemuseli vše nést na zádech. Cestou přes Phugtal a noclehem v Purney a po obědě s rodinou koňáka jsme druhý den na večer konečně na místě. 25 kilometrů v poušti ve čtyřech tisících je opravdu vyčerpávající zážitek. Co jsme doposud znali jen z obrázku, je ve skutečnosti daleko krásnější. Útočiště jsme našli ve škole, kde hned druhý den byla sobotní výuka. S dětmi jsme rychle navázali kontakt a už první den jsme se společně učili. Rychle jsme si našli cestu i k učitelům, kteří nám ze začátku úplně nedůvěřovali. Více než půlka vesnice totiž byla v době Honzovy a Jirkovy cesty v Padumu na učení Dalajlamy, takže program naší návštěvy jsme dohadovali až na místě. I pro manažera nadnárodní korporace to byl docela oříšek. Slova jako „time management“ a „project delivery“ zde nabírají nových rozměrů. Cíle jsme si před cestou vytýčili čtyři: společně jsme připravili program pro děti a inventuru místních léků spolu se základním poučením o jejich užití. A zatímco já plánoval revizi místní solární elektrárny, Káťa chtěla mít s dívkami a ženami tzv. „women talk“. V neděli se neučilo, a tak jsme s Káťou (lékařkou) vyrazili za jejím místním kolegou. Sloužil 2 měsíce jako vrátný či sanitář v nemocnici, a tak ve vesnici dostal významné postavení, plat a povolání od indické vlády k rozdávání léčiv západní medicíny. Na půdě má kromě zaprášeného fonendoskopu i čtyři obrovské pytle léků různých účinků a expirace. Z široké palety léků si lze vybrat cokoliv od obyčejného paracetamolu přes několik typů antikoncepce, až po vícesložkové léky k nitrožilnímu podání. (Distribuce léků je součástí plošných opatření vlády k rozvoji nejlidnatější země světa: v každé vesnici musí být škola, léky a televizní satelit do každé rodiny – oproti internetu se jedná jen o jednostranný a dobře kontrolovatelný nástroj zábavy a ovlivňování veřejného mínění.) Po velké čistce léků a několika hodinách vysvětlování, co se jak dávkuje jsme přistoupili k variantě podstatně jednodušší: Vytvořili jsme jednoduchý manuál pro základní problémy, při kterých může západní medicína velmi účinně pomoci, někdy i zachránit život. Čas ve vesnici plyne jinak, domluvy mají jiný rozměr, než jsme zvyklí. Na konci celodenního třídění léků tak nebylo velikým překvapením slyšet, že další dva dny budeme s dětmi sami. V nedalekém Hi se pořádal lukostřelecký přebor mezi týmy z celého údolí. Plán na další dny tak byl daný. Aktivity s dětmi, výlet na sportovní klání, podvečer chvilka na women´s talk, osvětu mezi děvčaty. A já kouknu na elektrárnu. S dětmi jsme hned po rozcvičce zahájili stavbu věží. Ze špaget a maršmelounů měly děti postavit co nejvyšší věž, která se sama unese. Problém je, že špagety jsou tenké, a tak se pod váhou sladké hmoty snadno zlomí. Po chvíli marných pokusů děti musely zapojit hlavu, zkušenosti z každodenního života a přijít na to, jak věž konstrukčně zpevnit. Některým skupinkám se dařilo více a postavily solidní konstrukci, která unesla bez problémů další patra. Jiným se dařilo méně. Třeba proto, že veškerý stavení materiál snědly. Před odjezdem z Čech jsme po kamarádech a známých sehnali pár starších foťáků, abychom mohli jako druhou část programu děti naučit fotit. Dva foťáky jsme pak ve škole nechali, a tak si je teď mohou v případě zájmu kdykoliv půjčit a dokumentovat svůj život po celý rok. Jen z fotografií, co jsme přivezli moc nemáme – antivirus bez aktualizace totiž moc nepomůže... Všudypřítomný prach životnost instalované elektroniky taky úplně neprodlouží. Stejně tak výpary kyseliny sírové z autobaterií nejsou pro kabely živou vodou. A tak i přes veškeré čistění jednotlivých dílů, čištění střídače, a dokonce i vzdor částečnému zprovoznění skončila tato část mise nezdarem. Odjížděli jsme ale s tím, že ředitel školy ví, co by si měl nechat přivézt z města. S velkým zájmem dokonce naslouchal, jak nové díly zapojit, aby si elektrárnu rozchodili sami. Trochu nás překvapilo, že si elektrárnu ve škole nedokáží opravit sami, když sami mají obdobné doma pro napájení televizních přijímačů. Aby vesnice přijala školu za svou se vší odpovědností, co její provoz přináší, bude ještě asi chvíli trvat. Doopravdy pochopit, o co se Surya snaží totiž není nezdravá závislost, chrlení prostředků a páchání dobra. Surya dává nástroj, kterým se jednoho dne bude moci přestříhnout pupeční šňůra… Před polednem jsme se s dětmi vydali na zmíněné klání lukostřelců, kde se učitelé Kargyaku umístili na skvělém druhém místě. Skoro všichni (zejména děvčata) tak slavili spolu s vítězi až do následujícího dne a zpět do vesnice se nás odpoledne vrátila jen hrstka. S večerem v duchu „women‘s talk“ jsme se tak rozloučili a podívali se místo toho s dětmi na Frozen. Tedy nejdříve jsme to zkoušeli s inspirativními filmy jako Muž, který sázel stromy od Jeana Cocteau, ale Olaf a Disneyho princezny v zamrzlém království dětem učarovalo. Let it go. Na závěr jsme se setkali s místní radou. Obdarováni obřadními šálami na výraz vděčnosti, posilněni večeří a místním pivem chaang jsme po velmi silném momentu stoupali zase zpátky ke škole. Přes políčka se zeleným ječmenem, ve kterých šuměl vítr. Přes bublající potůčky zavlažovacího systému a nad hlavou jasný měsíc, který zastínil všechny hvězdy a zabalil celé údolí do stříbrného sametu. K odchodu nám ještě před vyučováním děti přinesly ke snídani horký čaj a jídlo na cestu. Další pak mávaly, když stoupaly v uniformách s batůžky až na plácek s kamenem před školou. Skoro dva týdny cesty až do Kargyaku, desítky hodin v hrkajících džípech, to vše nakonec pro pár dní ve škole, ale… odměna je víc hřejivá. Češi tu mají díky téhle geniální stavbě a vší práci, kterou s sebou přinesla, své místo. V téhle himalájské vesničce, kde osamocený bagr pracuje na dalším úseku cesty. „Až bude silnice…“ slýchávali jsme s nadšeným očekáváním místních spolu s jejich velkolepými plány. Ještě pár let to ale nebude.

Zpět k článkům.