Školní výlet na Gonboranjon 2.-3.6.

Nové jitro přichází a přináší s sebou krásný den s oblohou bez mráčku. Vstávám s mírnou nervozitou při představě, že mě dnes čeká 11km trasa přibližně s 30 dětmi ve věku 6 až 15 let. Výlet k posvátné hoře Gonboranjon při příležitosti buddhistického svátku spojený s kempováním pod touto horou je pro děti víc než svátek. Nás dospěláky však čeká dlouhá cesta nehostinnou krajinou himalájských kopců s malými divochy, kteří dělají všechno pro to, aby ve vás vzbudili pocit obavy a strachu. Běhaní a skákaní mezi obrovskými kameny, sjíždění strmých suťovisek nad horskou řekou po zadnici, brození divoké řeky, to vše přitahuje pozornost našeho učitele, tak proč to nedělat?

V 8 hodin se pomalu schází všichni zúčastnění na místo srazu a začínáme nakládat potřebné vybavení pro naši společnou noc. Toto vybavení se drobet liší od zvyklostí českých výletníků. Hned zpočátku mě překvapila solární baterie s panelem, následoval DVD přehrávač, reprobedny, nepostradatelné tábornické věci jako čtyřpatrový hrnec na momos (plněné slané taštičky) a neopomenutelné zásoby jídla. Původní plán naskládat to vše na jednoho až dva koně mizí s prvními dopadajícími paprsky slunka. Nakonec se tři poníci prolamují pod tíhou našeho nákladu.

          Rodičové předávají poslední poučení dětičkám, přibalují svetříky navíc (ty budou potřeba) a mávají ratolestem na rozloučenou. Dáváme pokyn ke startu a organizovanému pochodu. Následuje něco jako vlna tsunami při protržení hráze. Děti se rozutíkají do směru našeho pochodu, jejich energie srší všude kolem, vždyť se na tento výlet těšili už několik dní a je to tady…co bychom chodili spořádaně. V dáli nás již vítá svatá hora Gomporanjen, cíl naší cesty. Jdu vpředu s koňmi a pár dětmi, které se rozhodly zpříjemnit mi pochod. Při pohledu zpět na naši karavanu, stěží uvěřit, že se jedná o školní výlet na dva dny.

Po 4 hodinách dorážíme na místo našeho táboření, rozbíjíme tábor a zahajujeme vyvařování prvních pokrmů. Máme výhodnou polohu blízko Doksy, místa kde žijí mladé dívky a ženy z okolních vesnic a starají se zde o chov yaků. Výhoda spočívá v dodávkách čerstvého mléka, másla a sýru na požádání. Jako bonus beru zpěv spojený s tancem a úsměvy těchto žen. Přišly nás všechny navštívit a strávily s námi pěkné odpoledne.

Děti po jídle vytahují míče, rakety, fristbíčka a pouští se do her. Nakonec stejně vyhrálo lano a společné přetahování do kterého se s chutí zapojili též kolem jdoucí mladí mniši, tábořící a modlící se u upatí hory Gomporanjen nedaleko od nás.

Mezi tím se tibetským učitelům podařila zapojit hudební souprava a zahájili reprodukci zanskarské hudby. Nezasvěceným kolemjdoucím to mohlo vše připadat jako jistý druh pouti či kolotočů.

Přichází večer, malí čertíci jako by byli neunavitelní. Do stanů a spacáku je dostává  až zima spojená s větrem, který se po západu slunka začíná prohánět údolím a mráz. Ty nejmenší děti jsme nakonec museli přesunout do přístřešků v Dokse. Díky yakům bydlícím společně s pasačkami v těchto ubikacích zde bylo přijemněji a teplota neklesala pod bod mrazu. Zatímco my jsme měli ve stanu k ránu - 4°C. Děti se ve stanu na sebe namačkaly po vzoru tučňáků antarktických a ti krajní dostali deku navíc. Noční klid našeho tábora vyrušila až návštěva psa, který koukal po závětrném místě, kam by hlavu složil. Jekot v táboře a pobíhání dětí mě donutilo vystrčit nos z vyhřátého spacáku, který jsem si pracně zahříval přes hodinu. Ve zdejším kraji se psů velice bojí zejména z důvodu vztekliny, která je zde reálnou hrozbou. Jednalo se ovšem o přátelského psa doprovázejícího zdejší mnichy. Vysvětlil jsem mu, že ve stanu s dětmi spát nemůže a nabídl místo vedle mne na louce pod širákem. To se mu nezamlouvalo a tak zmizel pod záštitou noci.

Ráno nás přivítala zatažená obloha a husté sněžení. Ideální počasí na piknik. Děti se namačkaly do jednoho z velkých stanů a asistovaly při vaření. Zahájili jsme znalostní hry umožňující dětem realizovat se i v omezených prostorách stanu. Motivačním faktorem pro ně byly sladkosti, coby odměna za úspěch. Kolem poledne, kdy se vítr utišil, přestalo sněžit a slunko pustilo pár paprsků skrze řídnoucí mraky, poobědvali jsme a začali balit věci k odchodu.

Jak to tak bývá, cesta zpět už není tak lákavá a zábavná hlavně pro to, že se vyznačuje blížícím se koncem výletu. Mnoho dětí se proto rozhodlo prodloužit si cestu utíkáním do jiných směrů a nacházením nových a nových lákadel, které jsou důležitější než návrat domů. Nakonec jsem musel uzavírat karavanu s holí v ruce a jako pasáček ovcí hrozil a hnal před sebou skupinku záškodníků. Děti to braly jako úžasnou zábavu a během hodiny se to vše změnilo v báječnou hru na schovávanou s heslem „objeví-li mě, platí: kdo uteče dál, vyhraje“. Já jsem tak pobíhal po pláních, koukal za kameny, pod kameny a přemýšlel, kde se tak mohou ti malí čertíci ještě schovávat. Úloha to byla nelehká a s velkou radostí jsem uvítal obrys školy, který se po několika hodinách objevil na horizontu.

Po příchodu do Kargyaku jsem už ani neměl sílu vyškrábat se do závěrečného kopce ke škole. Zářící očka dětiček, úsměvy a zpěv, kterým si krátily poslední desítky metrů k domovu, však byly odměnou a nějakým zázrakem mě to přeneslo přes toto stoupání. Shodil jsem krosnu, usadil se do křesílka před školou a vzpomněl si na hlášku z jednoho známého českého filmu…“To byl ale krásný den, viď Alberte?“

Zpět k článkům.