Zima se blÞà a pomalu si nás osahavá
"Ráno se probouzÃm, sahám si na zápÄ›stÃ, zda-li to jeÅ¡te tepe, zda-li mám jeÅ¡te Å¡tÄ›stÃ..." tak takto zaÄÃná jedna z pÃsniÄek Nohavici. My takto poslednà dobou též zaÄÃnáme téměř každý den.
Poslednà týden se výraznÄ› ochladilo, snÃh na okolnÃch hÅ™ebenech se zaÄal plazit stále nÞ. Každé ráno je patrný posun. Tento chlad se pÅ™edevÅ¡Ãm podepsal na zdravà dÄ›tÃ, mÃstnÃch uÄitelů i nás. Ve Å¡kole to nynà vypadá jako v léÄebnÄ› plicnÃch potÞà kdesi v Jizerských horách. DÄ›ti zaléhajà jedno po druhém s vysokými teplotami a ti co nejsou zalehlé, jsou již nakřáplé a je otázkou Äasu, kdy se tak stane. Zvažujeme vyhlášenà chÅ™ipkových prázdnin. Tento nápad nám vÅ¡ak uÄitelé a zástupci rodiÄů rozmlouvajÃ. Je totiž obdobà skliznÄ›, kdy celé rodiny jsou na polÃch a nikdo nemá Äas se starat o maroda. RodiÄové nechtÄ›jà dÄ›ti nechat samotné doma a proto, pokud mohou chodit, posÃlajà je do Å¡koly. Když nemohou, pÅ™inesou je na zádech. Jeden den, kdy útok bacilů zaznamenal nejvyššà nárůst obÄ›tÃ, jsme museli vyhradit samostatnou uÄebnu pro nemocné dÄ›ti, kde mohli zalehnout. Ze Å¡koly se stala rázem nemocnice. PobÃháme s teplomÄ›rem mezi dÄ›tmi, rozdÄ›lujeme léky, sirupy proti kaÅ¡li, vitaminy. Taková malá Kargyacká epidemiologická noÄnà můra. Nakonec podléhá Nikol a po nà též já. Nakonec dojde na zásobu léků, které jsme pro jistotu dovezli.
Štěpán