Jak se po indicku řeší navrácení zabaveného satelitního telefonu

Před více než týdnem jsem dorazila do Padumu vyřešit navrácení zabaveného satelitního telefonu. Prý jen formální záležitost – podepíše se nějaký papír a hotovo. No, jenže to bych nesměla být v Indii. Nic není tak snadné, jak se na první pohled zdálo. Zašla jsem na policejní stanici v Padumu, kde jim teď telefon momentálně leží v šuplíku. Na policejní stanici nikdo nemluví pořádně anglicky, ale na to jsem naštěstí byla připravená a měla s sebou překladatele. Tak jsem se ptala po tom papíru, co mám podepsat. A oni se ptali po tom papíru s povolením, že telefon můžeme užívat. A že pokud ho nemám, tak jim to musím napsat..anglicky. Všechny dokumenty a nařízení mají v angličtině, ale anglicky se s nima moc nedomluvíte. Každý tedy chceme něco jiného a jsme na mrtvém bodě, protože oni v téhle situaci rozhodnout nemůžou.

A tak začalo nekonečné telefonování s lidmi, kteří nejsou „in charge“. Pokud se jedná o povolení, tak tu „in charge“ není nikdo, ale pokud se jedná o zákazy, tak to je „in charge“ snad úplně každý. Takže jsem si volala asi s  5 lidmi na policejním velitelství v Kargilu, na které mě odkázala policie v Padumu. A odpověď byla stále stejná. Nikdo z nich není kompetentní rozhodnout o navrácení telefonu. Jeden pan úředník mě lákal, ať přijedu do Kargilu a že si o tom promluvíme osobně. Na otázku, jestli to něco změní, když on přeci není ta kompetentní osoba, mi po chvíli váhání odpověděl, že to nezmění vůbec nic a ať teda vlastně nejezdím. A tak jsem postupně byla odkázána až na českou ambasádu, kde byli velice ochotni nám pomoci, a nakonec až na Ministerstvo komunikace, kde jsem naší situaci probrala asi s 15 úředníky. A to také znamenalo 15 nových telefonátů. Ministerstvo komunikace a neumí mě přepojit mezi jednotlivými úředníky. A věřte, že každý nový telefonát chce velkou dávku trpělivosti. Signál tady totiž není zrovna spolehlivý (tak například včera večer mi signál vypadl a do dnešního dopoledne stále ještě nenaskočil) a to nejen na mobilních telefonech, ale dost často tu nefunguje ani pevná linka. A pokud už máte štěstí, že telefon funguje, tak vytáčíte jedno číslo třeba i dvacetkrát, než se konečně spojíte. Když už jsem po patnácté odříkala básničku o tom, kdo jsem a co potřebuji, konečně se ozval někdo, kdo je údajně „in charge“ a znělo to v tu chvíli až neuvěřitelně. Na otázku, jak se jmenuje, mi odpověděl, že je Director of Career Services. Má radost, že mluvím s někým kompetentním, mě však brzy přešla. Pán to byl totiž velice nekompromisní a téměř mě odmítal pustit ke slovu. Jasně mi ale řekl, že tento typ telefonu je v Indii zakázaný, žádné výjimky ani krátkodobá povolení se neudělují, a jestli chceme satelitní telefon, ať si prostě pořídíme jinej. A položil mi telefon.

A tím jsem se dostala zpátky na začátek na policejní stanici v Padumu, kde jsem začala nové kolečko. Při zabavení telefonu bylo domluveno, že při neúspěšné registraci budeme moct telefon poslat zpět do České republiky. A tak jsem zašla na policii v Padumu, že jsme se v této situaci do doby vyřízení povolení rozhodli telefon poslat do Čech. O tom ale prý oni rozhodnout nemůžou a bez povolení mi telefon nevydají! A tak jsem jim vysvětlovala, že telefon chceme poslat pryč z Indie, protože vyřízení toho povolení zabere nějakou dobu. A taky že nechci, aby mi telefon jen tak vydali, ale že ho chci jen poslat do ČR a že se mnou můžou jít na poštu, aby si tím byli jisti. Na to ale prý NEJSOU ROZHODNĚ kompetentní. A je to tu znovu – policie Kargil, ambasáda, Ministerstvo. Telefon stále leží v Padumu v šuplíku, používat ho nemůžeme, poslat do Čech ho nemůžeme a nikdo není IN CHARGE vydat nějaké rozhodnutí co a jak dál.

Karol

Zpět k článkům.