Pozdrav z Kargyaku

Z Raru jsme vyrazili až před polednem. Naši koňáci byli trochu naštvaný, že na nás museli pár dnů čekat a možná z trucu nás začali trochu zdržovat. Talu, které dovezl do Raru náklaďák, nám uschovala pod střechou místní škola do doby, kdy pro ně dorazí karavana yaků nebo koní.

Cestička výš do hor byla dlouhá, prašná a kroky vzhůru byly těžké a pomalé a když se naopak zlomila a směřovala dolů, člověk si musel nejvíce dát pozor pod nohy, aby si nechtěně nezalétl o dvěstě metrů níže. Pěšinka vyšlapaná generacemi horalů s koňskými pomocníky se točila říčním úbočím řeky Tsarap. Vedla nahoru přes hřebínky do dalších zákrut erodovaných svahů s výhledem na zelenající prolákliny mezi masivními štíty hor, které poskytují prostor malebným vesničkám. Koně šli pomalu a bez prodlev, jako by věděli, že zbytečné zastavování je stojí více energie a že nakonec stejně dorazí na místo odpočinku se šťavnatou travičkou. Nakonec jsme tam došli i my. Na místo, kde jsme se rozhodli přenocovat - v maličké vesničce Tze-thang na skalním ostrohu. Dalo by se říct, že nás k zastávce přiměli koňáci. Dál by už bylo problémem najít místo pro pastvu.

Druhý den naší cesty jsme vstali brzo, abychom zvládli dorazit do Kargyaku ještě týž den, ale opět kvůli koním jsme vyrazili se zpožděním. Koně byly vyhnaní na pastvu výš do hor a trvalo jim delší dobu se vrátit. Na to ještě následovala dlouhá procedura s nakládáním.

Cestou jsme viděli mnoho míst, které by stály za zastavení a rozjímání, ale do vesnice na konci světa to bylo pořád hodně daleko a my jsme museli pokračovat. Cesta se skoro zdála nekonečná a sluníčko se začalo tlačit na vysoký horský obzor a každým krokem bylo temněji a chladněji. O prodloužení naší cesty nakonec opět rozhodli koňáci, které jsme dostihli až po západu slunce v malém útočisti za vesnicí Thang-ze. Přespali jsme pod miliardou hvězdiček, které na nás zářily ještě více než kdykoliv jinde, jako by si nás prohlížely.

Ráno bylo krásné a po malé snídani jsme mohli zase vyrazit. Ne všichni koně dočkali dne. Přes noc utekli do Kargyaku. Vydali jsme se tedy beze spěchu dál za naší zmenšenou karavanou a po stopách jednoho cowboye, který běžel pro zbytek nezbedné karavany napřed tam a pak zpět pro náklad.

Před polednem se nám otevřela další zákruta údolí Lu-nag a před námi se v dáli tyčila Gumbaranca, které v cestě stály stúpy vesnice Kargyak. Konečně jsme byli na konci cesty a zároveň na prahu dalších těžkých úkolů, které na nás tady čekají.

Celá vesnice nás přivítala u nové stúpy na hranici vesnice. Probíhala zde oslava místního svátku matek spojených s oslavou kolaudace stúpy. Najednou jsme byli naprosto jinde. Roj usměvavých pidilidiček se veselil, lámové huhlali, ženy tancovaly, chlapíci popíjeli chang a kořalku arak. Všude se prášilo a menší i větší dětičky po nás zvědavě pokukovaly a chichotaly se. Přivítal nás i Petr, který dopravil solární panely a baterii přes sedlo Shingo-la. Byl sice trochu ještě bledý z náročné cesty, ale šťastný, že nás vidí.

Petr nás po pár dnech v Kargyaku opustil. Projevila se u něj z části horská nemoc kombinovaná se střevními problémy. Sám časem přes naše opatrování shledal, že se jeho stav tady nelepší, a vydal se na dlouhou cestu do nižších poloh. Dostali jsme od něj zprávy z kláštera Fuktal, který cestou navštívil, a dále pak také z Raru, kde ho opustil průvodce (náš domácí Dorche) a posadil ho na Tata Sumo mířící do Padumu.

Dny v Kargyaku ubíhají jeden jak druhý. A není chvílemi možné zachytit všechny události a není zatím jak stanovit denní řád. Na pořadu dne je vždy to nejpodstatnější, co se musí dát dohromady. Krom začátku školního roku, který je zde pro většinu dětí první v životě, se zde snažíme zavést ostrov technické civilizace. Je to nezbytné pro synchronizování celého projektu stavby školy, která představuje živý organismus daleko od jeho rodiště a s tím spojené jeho obtížné fungování.

Prvním úkolem v Kargyaku byla obnova spojení, což znamenalo zapojení malé solární elektrárny a nabytí baterií. Stalo se to problémem na několik dní, kdy nám nefungoval měnič napětí, ani přímé napájení satelitního telefonu a notebooku. Přestávali jsme věřit, zda se vůbec budeme moci kdy s vámi ještě spojit. Nakonec se to, jak můžete číst, po úplném nabytí velké baterie podařilo a můžeme s lehčí hlavou pracovat na dalších problémech ve výšce 4200 m n.m. (...už je to spálené, takže nefunkční - prý oboje, jak regulátor, tak měnič).

Vesničané od zimy pracovali pilně na svahu pro základy školy a vytvořili zde krásný prosluněný teras. Po důkladné prohlídce staveniště jsme se z důvodu snížení objemu dalších zemních prací rozhodli přepracovat návrh školy a navrhnout ji do dvou pater se stejným počtem místnosti. Nyní máme k dispozici na práci pět dělníků z Nepálu a občas nám pomůže za úplatu někdo z vesnice. Místní už statečně odpracovali nasmlouvaný díl práce na škole a nejsou moc ochotni pomáhat více. Práce na poli pro ně v létě představuje jedinou možnost, jak se zaopatřit na dlouhou a krutou zimu.

Na cestě vpřed jsme čelili problému s místní vládní organizací ZEO, která by nám mohla pomoci, ale obecně nemá chuť řešit něco složitějšího, než co je jejím zvykem. Krátce řečeno, nebyli nás ochotni podpořit a nabídli vesnici financování školy jen a pouze z betonu a plechu. Stavba z tohoto materiálu nemá v místních podmínkách dlouhou životnost. Tímto návrhem nám naši pozici ve vesnici velmi zkomplikovali a bylo na vesnické radě, ke komu se přikloní. Dalo by se říct, že toto byl zlomový okamžik, který mohl znamenat konec celého projektu Surya v Kargyaku. Naštěstí se vesničani rozhodli pro nás.

Stavba školy tedy šťastně pokračuje, zemní práce jsou z dvou třetin hotovy, testy jílu pro cihly a izolace jsou hotovy a s omezenou pracovní silou nyní čekáme na další dělníky a na dobrovolníky. Z procházejících se k nám přidal bludný francouz Dominik, který přinesl také zprávy od Petra. Nabídl nám pomoc napůl s učením a napůl se stavebními pracemi.

Zpět k článkům.