Sněžný leopard

Tak je tu za námi další týden v prostředí překrásných Himalájí. Počasí nám zatím přeje, škola běží naprosto bez problémů a tak je pro mětěžké o něčem psát. Snad jen, že ve středu jsme šli s dětmi sbírat odpadky po vesnici a trochu jí tak zkrášlili. Jinak děti se vyvíjí ze dne na den a je to obrovský hnací motor pro nás pro všechny.

Samozřejmě také pokračujeme v náročných návštěvách po rodinách studentů. Tento týden u Spalkita a Dorgeho. Ani jeden nás bohužel vůbec nešetřil. Jídlo bylo vynikající a alkoholu hodně, tak se někteří z opojení léčili delší dobu. Pro ty zvědavé zmíním, že já to nebyl.

Ze dne na den umřel harddisk na komunikačním notebooku, takže ztráta dat a možnosti komunikace se světem z minuty na minutu byla dost překvápko.

Pokoušel jsem se disk opravit, ale až v návalu vzteku a bezmocnosti jsem do něj praštil, protože už stejně jiné východisko nebylo, a disk se kupodivu na chvíli rozjel, takže data byla zachráněna. Přece nějaký anděl strážný lítá i v těchto nadmořských výškách, ale asi má s hustotou vzduchu problémy, jelikož se tu moc často neukazuje.

Teď zpět k počasí. Na prosinec je tu docela teple a příjemně, i místní se diví, ale údajně to přijde. Každopádně celý týden bylo více méně slunečno. Jen když měl přijít výlet tak se zatáhlo, ale samozřejmě jsem se nenechal odradit. Jinak teploty přes den se vyšplhají i přes 5°C na slunci, takže i ve škole máme letní teploty. Nejsou výjimečné vnitřní teploty nad 30°C a tak a tak rozdíl teploty vnitřní a vnější se v odpoledních hodinách blíží i 35°C.

Na dnešek jsem měli jen s Pyru naplánovaný výlet na kopec za školou. Ráno kromě počasí zklamal i Pyrunin zažívací systém ...No zřejmě je mi souzeno toulat se tu po horách sám. Jak jsem tak šel směrem k řece, nějak nemohl odtrhnout oči od kopce na levé straně, tak jsem zastavil a střídavě koukal na horu a na řeku a tak jsem rozmýšlel co dál. Po řece se můžu vydat, i když zapadneme sněhem, ale pokusit se vylézt tenhle krpál můžu asi jen teď, protože pochybuji, že by se mnou někdo šel...Vyrazil jsem přímo vzhůru. Břidlicové podloží není zrovna stabilní a tak i výstup byl dost náročný. Ovšem veškerá námaha stála za to. Kromě úžasných scenérií, kdy se chvílemi objevilo i slunce, mě blízko nejvýše dosažitelného cíle přivítali tři krásní orli. Tady jsem stačil i tasit foťák a sem tam nějakého strefit. Mimochodem jak jsem dřív zmínil, tak vrchol je opravdu z této strany nedosažitelný, ale dosáhl jsem zhruba 5200 m. Pak k vrcholu vede jen kolmá stěna, kterou jsem se snažil prozkoumat, zda neposkytne nějakou tu skulinku pro výstup. Ale i samotné traverzování bylo na tak příkrém kopci dost náročné a tak jsem v jednom místě našel takový miniparapet ve výšce asi tří metrů a po tom jsem se sunul čelem ke skále. Když jsem dorazil k rohu, tak jsem se chtěl za něj podívat, ale dalších asi deset minut jsem se po tom pohledu ani nepohnul. Za rohem totiž stál a koukal směrem do údolí obrovský sněžný leopard. Možná nebyl tak obrovský, ale já měl takový strach, že mi připadal velikosti telete. Každopádně nic malého. Vědom si toho, že je příliš blízko a mohl by to považovat za ohrožení svého života, byl do 50m, jsem zůstal naprosto nehybně stát na tom miniparapetu a tiše jsem doufal, že mě neviděl. Stál jsem tam jak socha a jen jsem přemýšlel, jak vypnout muziku v sluchátkách, protože kočkovité šelmy mají i dobrý sluch a riskovat jsem to nechtěl, jenže to nešlo, nebylo jak se pohnout. Tak jsem si užíval napřed skladbu Čtvrtá sestra a pak, jelikož můj telefon má evidentně smysl pro drama, tak Darmoděje od Jarka Nohavici a ještě něco dalšího. Pak jsem se pomalu odhodlal nakouknout znovu a naštěstí tam zvíře už nebylo. Splácal jsem tabulku čokolády a vyrazil směrem dolů...

Zpět k článkům.