Tsampa Claus – svátky po zanskarsku

Uběhl další týden. Tento týden byl událostmi přímo natřískán. Aha…byly Vánoce. A taky místní začali slavit jejich Nový rok, tedy Losar, což je týdenní taškařice a soudě dle včerejší ukázky hóóóódně náročná záležitost. Ale hezky, pěkně postupně:
Studenti naší školy dostali v rámci výuky angličtiny za úkol připravit dárek pro svého vylosovaného spolužáka či spolužačku. Starší žáci si dárky pečlivě připravili, i zabalili sami, těm menším jsme trochu pomohli. A tak jsme tedy mohli očekávat Ježíška. Školu jsem poctivě vybavila zavěšenými, papírovými sněhovými vločkami. Některé vločky tvořily děti. Takže třídy jsou teď krásně barevné. Z kartónu od sušenek jsem vytvořila vánoční stromek a tak dárky bylo i kam umístit. Jaké dárky? Dárky jsme si tvořili navzájem a z toho ničeho se nám podařilo nahromadit vznikly celkem zajímavé drobnosti. Tibetští učitelé a školník Lopsang měli největší radost z obdržené koláže fotek, kde se jejich vlastní postavičky vyjímají na podkladě školy a Kargyaku.

Ještě jsem vánoční atmosféru doplnila o jeden druh vánočního cukroví – Bářiny kokosovosalkovomandlové kuličky (ti co byli v Kargyaku v létě jistě ví) chutnaly výborně. Na Štědrý den nastala výměna dárků. Obřad to byl vskutku slavnostní a děti měly z dárků radost. Pak nazvaly Ježíška Tsampou Clausem a mohli jsme jít slavit. Odpoledne jsme totiž připravili veselení pro celou vesnici. Pohostili jsme všechny návštěvy sladkou rýží, coby slavnostní pochoutkou, a čajem. V místnostech školy tak vyhrávala hudba či zrovna běžel nějaký film a jak dospělí tak děti si akci náramně užili. Tančilo, zpívalo a pilo se až skoro do rána – do půlnoci určitě. Atmosféra byla moc příjemná a vřelá, hodně jsem vnímala, kterak se místní snažili seč mohli, abychom si tento náš svátek užili a cítili se jako doma. Opravdu to od nich byla nádherná štědrost. Včera začal místní svátek Losar. Celý Zanskar má určený jeden stejný termín průběhu veselice. Rodiny se vzájemně navštěvují a tráví spolu čas nad hromadou jídla a pití již od rána. Ženy u toho neopominou plést ponožky či kulichy a pánové většinou předou jačí přízi. Do toho všude pokřikují nebo se batolí děti, takže je o ruch v domácnostech postaráno.

K jídlu se podává slavnostní chod a to tsampa (pražený mletý ječmen) vytvarovaná do homole a navrchu této hromádky pyšně tkví jačí máslo na důkaz slavnostní, speciální události. Tato tsampová figurka se po kouskách namáčí v rozpuštěném másle (do kterého jsem měla výjimečně povoleno nasypat si cukr, abych tuto specialitu vůbec pozřela). S tsampou se na talířku ještě nacházelo jačí maso. Oni i buddhistisi si pro maso najdou omluvenku. Ale na jejich obranu musím dodat, že to skutečně vyžaduje drsný, horský styl života. Mimo obvyklého sladkého a slaného čaje se návštěvy hostí i klasickým changem a arakem. A to tak přesvědčivým způsobem, že si paní domácí sedne před hosta a tomu, jen co upije minidoušek, je nekompromisně dolito a v podstatě nemá nejmenší šanci na jakýkoliv protest. Jedině snad, že by chtěl dolít více, ale pro to tu vlastně není prostor. A tak se tedy vážený host vyskytne plně odkázán na milost, či spíše nemilost, paní domu. Abych neopomněla pro úplnost jídelníčku, k čaji se servíruje kura, což je smažená, klikatá tyčinka připomínající naše brambůrky - jednou ochutnáš a neskončíš, dokud pytel nezmizí. Tak se tedy nacházíme ve velké týdenní oslavě, kterou si půjdeme užít i do dalších vesnic. Zítra všichni učitelé vyrážíme brzo ráno, skoro za kuropění, směrem do vesnice Cha. Prý se nachází kdesi u kláštera Phuktálu, kam se také hodláme podívat. Zkrátka prááázdniny!!!

Pyruuu

Zpět k článkům.