Začíná rok Býka

Konečně změna. Místo týdne jednoho uplynuly dva od posledního reportu. A to za poctivého sněžení. Jedenáctý den chumelí a sluníčko se zkrátka někde zapomnělo. A musím podotknout, že i přesto, že je to škola sluneční, tak tento stav se zapomenutým sluníčkem zvládá výborně. Poskytuje útulné útočiště dětem, učitelům, místním a mně. Jen už asi chápu, co znamená sama hospodyně (kéž bych byla) na celý barák, neřkuli školu, a na k tomu horách. Lopsang s Pepou (nový učitel z Čech) jsou kdesi na cestě z Padumu a tak mi nezbývá než každou hodinu ometat solární panely od sněhu. Čelní fasádu, střechu a schody jakbysmet. Sněhu jsme nahromadili tolik, že je možno s dětmi do připravené kupky mrskat šipky z několika metrů výšky. Úžasná zábava!Děti z okolních vesnic musely najít ubytování zde v Kargyaku, jinak by neměly šanci navštěvovat školu kvůli sněhu.Naštěstí jsou tu všichni příbuzní nebo jednoduše hodní lidé, takže děcka stráví zimu tady u nich.

Žáci zažili perný týden. Po celé tři dny je tibetští učitelé trápili testy ze všech předmětů. A asi to skutečně nebylo jen a tak, poněvadž se poněkud často z tříd ozýval i pláč. Dětský. A soudě dle Yegova utrápeného výrazu a Tobsově pátrací akci po panáku režné bych řekla, že testy daly zabrat i učitelům. Nakonec ale vše dobře dopadlo, žáci se zkoušením prokousali a dosáhli i skvělých výsledků. Pouze dva žáčci v testech neobstáli. Ale to jen proto, že školní docházku začali plnit se zpožděním oproti ostatním dětem.V pondělí máme všichni zasloužené prázdniny, protože ten den připadl na Den republiky, tedy státní svátek.

Dnes jsme si i přes chumelenici s vánicí a meluzínou udělali s učiteli výlet do vedlejší vesnice Ski. Vycházka začala dobře. Sněhu bylo jen po kolena. S přibývající vzdáleností od vesnice se ale sněhu zachtělo přibývat. Brodíce se po pás ve sněhu nám pomalu docházelo, že žerty stranou. I když házení andělíčků do takové nadílky jsem si nemohla nechat ujít. A sněhu stále přibývalo, že nakonec byl i problém se ze závějí vyhrabat. Krása! No a z obvyklé, bezsněhové, dvacetiminutové procházky se stala skoro dvouhodinová túra. Ski jsme šťastně dosáhli, nechali se pohostit povinným čajem a teď máme pocit hezkého vyvenčení se.

Jinak událostí týdne je opět "puja" vykonaná v každém domě třemi mnichy z Phuktálu. Obřad je to moc zajímavý. Malý mníšek bravurně ovládal buben asi tak třiapůlkrát větší než on sám. Ostatní dva mniši udávali pěkně takt činely. Malý mníšek byl ale poctivý vykuk. Již během obřadu jsem si všimla, že nenechá bez povšimnutí projít kolem žádného místního kamaráda a každému tak uštědří po štípnutí, šťouchnutí či lepanci. Nenápadně samozřejmě. Po "puje" se vždy všichni přísedící, včetně mnichů, přesunou do kuchyně, kde se podává pohoštění. A zábava většinou vyústí v zpěv a tanec. A tak se stalo i tentokrát. Akorát se stalo, co nemělo. Malý mníšek v záchvatu tance odhodil mnišský hábit a jal se tancovat tak procítěně na indické sladké nápěvy, že mě přived do největšího možného záchvatu smíchu a protože se mi záchvat nepodařilo zkrotit, musela jsem opustit útulnou, vyhřátou kuchyň bez dalších nových poznatků.

A tak je tedy novým událostem konec.

Tak už jen přidám informaci o Martinově a Pepově cestě: Ve čtvrtek šťastně opustili Padum. Martin už dobrázdil Čadara a je v Lehu a Pepa s Lobsangem jsou na cestě do Kargyaku. Všichni jim tu přejeme šťastnou cestu.

Pyru

Zpět k článkům.