Martinova dobrodružství - Plavat v lavině? “No problem!”

Martinova cesta z Kargyaku do Lehu

Poté, co jsem dorazil po týdenní cestě z Kargyaku do Padumu a vyřídil s Pepou (mým nástupcem) všechny potřebné věci jako jsou nákupy apod. a taky výměnu všech potřebných informací, jsme v devátý den mé cesty z Kargyaku oba opět vyrazili na cesty. Každý ovšem jiným směrem - já směr Leh a Pepa směr Kargyak. Pepa šel v doprovodu dvou nejzkušenějších s vesnice, s Dorgem a Lopim, a já jsme cestoval s Nimou a Norbooem. Pro změnu opět sněžilo, a tak z cesty do Stongde si pamatuji akorát bílo a také to, že jsem se pořád někam propadal. Ovšem tentokrát ne do vody, ale do hlubokého sněhu, protože cesta vedla po silnici a ne po řece. Podobně tomu bylo i následující dva a půl dne, kdy jsme se jen prokousávali a donekonečna dělali novou stopu v čerstvě napadaném sněhu. Jen desátý den jsem nějak chytl tempo, že mě kluci, kteří do Zangly vyšli asi 30 min. po mně, dostihli až ve 4 odpoledne. Tyhle desetihodinové pochody v závějích, i když se pod nimi údajně skrývala schůdná silnice, byly vážně vysilující.

Dvanáctý den někdy po poledni jsme konečně dorazili k proslulému Chadaru. Do této doby jsme potkali pouze jednoho jediného turistu a to těsně za Chadarem. Cesta po ledu byla trošku příjemnější změnou, i když zas tak výrazný ten rozdíl nebyl. Šlo se totiž opět po sněhu, led pod námi jsme mohli akorát tušit, ale tentokrát to bylo alespoň relativně po rovince. První půl den na řece proběhl bez komplikací, tedy až na koupel jedné mé nohy pod nezbednou krou a pokud také pominu neustálé sněžení, a tak jsme si po úspěšném dni našli útulnou jeskyni na přespání.

Třináctý den začal opět zjištěním, že sněžení je tu s námi, a tak kluci rozdělali oheň a uvařili čaj a místní polévku a v 8 jsme vyrazili na led. Tento den probíhal ovšem mnohem v dramatičtějším duchu než ten předchozí. Začalo to takovou drobností - převalila se přes nás lavina, ale naštěstí jen její konec, který dopadl na řeku. Po sněhové sprše jsme vypadali jako sněžní muži a jen jsme tiše doufali, že led nečekaný nápor sněhu vydrží. Ale jak jsem zmínil, to byl opravdu jen začátek. Asi po dvou hodinách cesty bylo jasné, že voda výrazně stoupá a že nás tedy čekají problémy s broděním. Kritický úsek jsme tedy celkem bez úhony přebrodili, ale tam nás čekalo další nemilé překvapení v podobě rozlomeného ledu a úseku, který se nedal jakkoli přebrodit, a tak nastala horolezecká půlhodinka. Takový výstup lavinovým svahem po čerstvě napadaném sněhu a pak traverz po klouzající skále, kde sebemenší uklouznutí znamená pád 20 m dolů do ledové a 3 m hluboké řeky, je opravdu jen pro fajnšmekry. Ale nějak jsme to překonali. Hned na to na nás ovšem čekal další bonbónek. Před námi byl propadlý led, který zatopila voda, bez možnosti ho jakkoli obejít. Takže boty dolů a hurá. Schválně - jak dlouho myslíte, že se dá vydržet jít naboso v téměř zamrzající vodě po ponořeném ledě? No, mně se to podařilo vydržet jen asi 3 minuty a bylo to víc jak dost. Když jsem vylezl na břeh do sněhu a podíval jsem se na své nohy - kontrola jestli je ještě mám - tak jsem se zhrozil. Jelikož jsem neměl po ruce ponožky, které bych mohl namočit, musel jsem jít vodou naboso a na povrchu zamrzající voda mi rozbodala nohy tak, že byly celé od krve. Alespoň mám další bolístku na cestu, ať se mám čím zaobírat. Takovéto brodění pak následovalo ještě jednou, ale pro jistotu v docela silném proudu vody, takže jsem myslel, že každou chvíli nedobrovolně poplavu. Naštěstí nám ten den již aspoň trochu přálo počasí, sluníčko začalo trošku vykukovat, a tak byla chůze po ledovém, 20 cm širokém chodníku přimrzlém ke skále, alespoň o něco veselejší. Jelikož v Lehu bylo evidentně lepší počasí než na straně Padumu, potkávali jsme již skupinky lidí a cesta už nebyla tak opuštěná. To ale také přineslo problém s nalezením volné jeskyně na přespání. Nakonec se poštěstilo a okolo šesté, po útěku před několika lavinami, jsme našli útulnou jeskyňku. Kluci uvařili nudlové polévky a šlo se rychle spát.

Čtrnácté ráno na cestě se od ostatních opět moc nelišilo. Ano, hádáte správně - opět sněžilo. Tak už stereotypně jsme vše pobalili a po čaji se vydali na cestu. Již nás čekalo jen pár hodin cesty, a tak i tempo bylo volnější. Všechny “brody” jsme tentokrát zvládli bez zouvání bot, a tak jsem je ń proklínal rozbitý zádový systém na svém batohu, díky kterému jsem měl už několikátý den záda v jednom ohni. V momentě, kdy se vedle nás objevila na břehu silnice, jsem cítil opravdu neskutečné uvolnění a radost z toho, že jsem pochod přežil. Navíc jsme měli štěstí a natrefili jsme ihned na volný taxík a mohli tedy okamžitě vyrazit do Lehu. I když to místní řidič s Jeepem zrovna nešetřil a silnice byla taky hodně divoká, tak jsem to po předchozích zážitcích vůbec nevnímal a těšil jsem se na postel, čaj a jídlo.

Zpět k článkům.