Chadar
Tak jsem tedy spolu se svými průvodci Lobsangem a Jigmetem vyrazil na Chadar. Ráno již projÞdÃme kolem soutoku Å™ek Indus a Zanskar. Pak jeÅ¡tÄ› pár kilometrů po nÄ›Äem jako silnici. Když vidÃm ty strmé svahy, kde se dá jÃt opravdu jen po ledu, docházà mi, proÄ k tomuto nÄ›kolikadennÃmu pÅ™echodu majà i mÃstnà lidé tak mimořádný respekt. Silnice konÄÃ, Chadar zaÄÃná. KutálÃme se za svahu k Å™ece, led je dle Lopsanga velmi dobrý, a tak zaÄÃná naÅ¡e klouzánÃ. KlouzánÃ? SpÃÅ¡e nÄ›co mezi nÃm a bÄ›hem. MÃstnà jsou opravdu zdatnÃ, takže cesta plyne rychle. PravÄ›k? Jiná planeta? Kde to jsem? Nic než vysoké majestátnà skály z obou stran kaňonu, do kterých se magickým zvukem odrážà obÄas se z pod ledové masy odhalujÃcà řeka Zanskar. Prvnà den se chystá konÄit. RozdÄ›láváme oheň v jeskyni a tradiÄnÃm Äapátkem a dahlbátkem si zahÅ™Ãvám tÄ›lo pÅ™ed nadcházejÃcà mrazivou nocÃ. Teploty se pohybujà kolem -30 ºC. Druhý a tÅ™età den nám jen dokazuje, že jsme vyrazili opravdu ve vhodnou dobu, ponÄ›vadž led je opravdu pevný, a když pominu pár horÅ¡Ãch úseků, kde jsme museli po skalách lézt až do výšky 30 m nad Å™ekou nebo se obÄas plazit po ÄtyÅ™ech po metr Å¡iroké ledové Å™Ãmse tÄ›snÄ› nad Å™ekou, mÄ›li jsme Å¡tÄ›stÃ. TÅ™età den už to nenà jeskynÄ›, kde trávÃme noc, ale dÄ›deÄek v NÄ›raksu, o kterém tak poutavÄ› vyprávà Martin Mykiska ve své knize o Chadaru.
Tady skonÄila pohoda. ZaÄalo hustÄ› sněžit, led zaÄal tát a nám zbývalo jeÅ¡tÄ› tak osm hodin chůze na konec ledové cesty. VÅ¡ude jen bÃlo. Jde se pomalu a hodnÄ› opatrnÄ› jelikož led taje pod nánosem stále pÅ™ibývajÃcÃho nového snÄ›hu. ŘÃká se, že je lepšà nechodit prvnÃ. V této situaci to neplatilo, jelikož Lopsang pÅ™ede mnou led "naÄal". Hamtaje do jeho stopy...kÅ™up...a jsem tam po kolena. Rychle nohy vytahuji a pokraÄuji s vÄ›tšà obezÅ™etnostÃ. Zanedlouho zastavujeme. Lopsang sundává boty a mnÄ› je jasné, o co kráÄÃ. Cca 30-ti metrový úsek nohama rozrážÃme protiproud Å™eky. Pořád sněžà a sněžÃ, viditelnost tak na deset metrů, zaÄÃná se stmÃvat, únava si nás zaÄÃná dávat. Najednou pozoruji Jigmeta, jak stoupá nÄ›kam do kopce. Silnice. Konec Chadaru. JupÃÃÃÃÃÃ. NavÃc rozpoznávám v dálce montovanou buňku silniÄářů, kde nejen suÅ¡Ãme, jÃme, ale můžeme i pÅ™espat. To ale nebyl vůbec konec. To nejtěžšà nás teprve Äekalo. Ráno se probouzÃme do dalÅ¡Ãho dne plného sněženÃ. Těšil jsem se, jak se to po silnici už hezky rychle pomaÅ¡Ãruje do Padumu. Nikoli. Žádné staré stopy, jen nový snÃh po kolena a nÄ›kdy i po pás. Deset hodin Äisté chůze, pořád do mÃrného kopce. Žádné pitÃ. Na mysl mi vytanula slavná churchillovská..."krev, pot a slzy". Opravdová krize. NavÃc pot zevnitÅ™ a tajÃcà snÃh navrchu udÄ›laly z mojà bundy jedno velké závažÃ, což dohromady s 15-ti kg báglem zintenzivňovalo mé ptanà se po nejbližšà vesnici. VeÄer se blÞil a kdesi v dálce mi Jigmet ukazuje pár domů. Pidmo. ŘÃkám si, super, jeÅ¡tÄ› tak půl hodiny a jsme tam. Nikoli. Prý dvÄ› hodiny. To, že byl Lobsangův dům jako na potvoru až ten úplnÄ› poslednà ve vesnici nemusÃm ani zmiňovat. VeÄeÅ™e se mÄ› netýká. Ve vteÅ™inÄ› spÃm.
JeÅ¡tÄ› celé dalšà dva dny nám trvá boÅ™enà se snÄ›hem na cestÄ› do Padumu, kde se setkávám s Martinem. UÄitelem, jehož jedu na půl roku vystÅ™Ãdat do Kargyaku. Oba dva doplňujeme sÃly na druhou Äást svého putovánà a probÃhá také důležitá "pÅ™edávka", kdy z Martina sosám potÅ™ebné informace o Å¡kole. Seznamuji se s dvÄ›ma skvÄ›lýma figurkami, Lopim a Dordžem, kteřà Martina do Padumu dovedli. Od této chvÃle budou pomáhat mnÄ›.
Padum je zavalen snÄ›hem, že i mÃstnà lovà v pamÄ›ti, kdy že ho naposled bylo tolik. "Huráááá na Kargyak", Å™Ãkám si nahlas radostnÄ› v domnÄ›nÃ, že je můj cÃl cesty jen nÄ›co kolem ÄtyÅ™ dnů vzdálen. To ano, ale nesmà zaÄÃt znovu sněžit. Po pár hodinách chůze se ubytováváme u mnichů v klášteÅ™e Barden, ponÄ›vadž cestou dál je nemožné projÃt. Sněžà ÄtyÅ™i dny bez pÅ™estávky a je toho nÄ›co kolem metru nového prašánku na cestu, dÃky které nemohli Lopi s Dordžem vůbec spát. Dnes již chápu dobÅ™e proÄ. Do dalšà vesnice Mune je to v létÄ› dvÄ› hodiny pěšky, v zimÄ› ÄtyÅ™i. My to Å¡li deset! SnÃh po pás celý den. To, co ale bylo nejhorÅ¡Ã, bylo lavinové nebezpeÄà v tomto úseku. Vážnost situace jsem si uvÄ›domoval pÅ™i hlasitém opakovánà mantry Om mani padme hum u mých dvou spoleÄnÃků. NavÃc nÄ›kde v polovinÄ› mi Lopi oznámil, že tu již pár lidà odeÅ¡lo na onen svÄ›t. Do dneÅ¡nÃho dne jsem o nebezpeÄnosti lavin jen slyÅ¡el.
Pravá,.. levá, pravá,.. levá.....najednou jsem ohluÅ¡en. Lavina na protÄ›jÅ¡Ãm kopci se utrhla. Masa snÄ›hu si hledá cestu svahem a bere vÅ¡e sebou. Za chvÃli padá druhá, tÅ™etÃ,... promÃtá se mi celý můj život... Silou vůle docházÃme veÄer do Mune unavenÃ, pÅ™esto neskuteÄnÄ› šťastnà a s kvalitnÄ› posunutou hranicà pokory pÅ™ed pÅ™Ãrodou. Nejhoršà úsek za námi. JupÃÃÃ.
NásledujÃcà dny již cesta ubÃhá bez výraznÄ› problematických mÃst, a tak se již můžeme vÃce vÄ›novat návÅ¡tÄ›vám. S pÅ™ibližovánÃm se ke Kargyaku roste množstvà spotÅ™ebovaného araku a Äangu a mÄ› pÅ™ekvapuje jeho nÃzké procentuálnà vyjádÅ™enÃ. Pomalu se nám odkrývá posvátná hora Gonporancen, cÃl je na dosah. Nepamatuji, že bych nÄ›kdy cÃtil vÄ›tšà úlevu. ProcházÃm Kargyakem viditelnÄ› již vesniÄany oÄekáván, Å¡lapu kopec do Å¡koly - svého nového domova - objÃmám Pyru, rozhlÞÃm se kolem po kopcÃch a stále nemohu uvěřit té tak krásné realitÄ›...