Trochu se nám oteplilo

Tak nám zase uplynul nějaký čas a nejdůležitější událostí tohoto uplynuvšího času je samozřejmě zjevení se Pepy na kargyacké scéně. Z tohoto čerstvého masa máme všichni upřímnou radost. Pepa se tak plným elánem vrhnul do výuky svěřených zlobilů a okamžitě děcka nadchnul svým energickým, vtipným přístupem. A počáteční zvědavost studentů “cože to vlastně ten nový učitel je?” se tak postupně příjemně přesmykla na těšení se žáků na Pepovy hodiny. A poněvadž píšu report o polední přestávce, mám tak šanci pozorovat veselý cvrkot dětí a učitelů před školou, kde zase po nějaké době svítí sluníčko. A tak nějak nevím, jestli víc přeskočilo dětem, učitelům nebo psí smečce nebo mně nebo všem. Každopádně je již ve vzduchu cítit změna. Čichám jaro. A tak je vlastně ta polední scénka před školou v úplné symbióze s přírodou. A vlastně skutečně ano. Krapet se otepluje. V noci už jsme jen na mínus pětadvaceti. Taky jsem toho hned využila, načechrala spacák a stan a usídlila se na jednu noc na střeše školy. A ještě teď si mnu ruce spokojeností, jaký že to byl skvostný nápad. Prostě spánek na čerstvým vzduchu je plnotučný! A taky jsem tak nebyla odizolovaná od vnějších zvuků, takže jsem usínala za orchestru vlčího vytí. Zkrátka krása nesmírná. Místní večírky trochu ubraly na intenzitě. Možná tedy jen do zítřka, než se začne slavit pro změnu tibetský Losar. Ale i tak nám toto zvolněné tempo dopřálo zaslouženého odpočinku. Lopsang se během tohoto období přetransformoval z krále večírků na pionýrského čtenáře modlitebních knížek a pracanta tak pilného, že ho občas musíme krotit. Nicméně jeho spokojený úsměv nás tu oblažuje na duši.

Také štěňátka od Dolmy nám povyrostla a dneska se poprvé sama vyškrábala z vesnice až sem k nám nahoru. Šmankote, jsou to fakt roztomilí baťůžci. Včera měl Pepa možnost zapsat první kargyacký večírek. A to přímo pouze čistě dámský dýchánek s dámskou volenkou. Myslím, že to nesl statečně, a soudě dle bolavých sanic a bránic od smíchu věřím, že jsme si to všichni poctivě užili. Dámy nám po povinném čaji začaly vyhrávat místní uječené (to jsem nenapsala) písničky a my se k tanečkům nedali dlouho vybízet. Chvíli jsme kroutili rukama v zanskarském rytmu, ale pak jsme se s Pepou rozhodli udat tón večírku podle vlastních not. Bez váhání jsme vyklidili místo kolem kamen a pod taktovkou našich již tak vyosených myslí jsme tam rozskočili polku. Vytáčeli jsme krok sum krok před užaslými zraky místních dívek a tuším, že vesnice se směje ještě teď. No, nevadí. Na základě tohoto zážitku jsme se rozhodli, že uspořádáme jeden večer taneční hodiny pro starší a pokročilé.

A tak se nám týden hezky blíží ke konci a my zítra s tibetskými učiteli a místními vyrážíme do Phuktálu, kde bude probíhat ceremonie na oslavu tibetského Losaru. A nám tak začínají týdenní prázdniny, hurááááá!

Zpět k článkům.