Tři okna, vlci, vrcholky!

Tak se nám během toho uplynulého týdne opět udála spousta zajímavých příhod, že nepoděliti se o ně s vámi, byl by hřích. Štěňátka rostou jako z vody, že už ani do záchodu propadnout nemohou jako minule, rodí se noví a noví jačíci... tak jdeme na to.

Začněme hezky pěkně od přírody, které je tu všude kolem požehnaně. A s neustálým oteplováním jí je vidět a někdy i slyšet čím dál častěji. Nacházíme se sice přes 4000 metrů nad mořem, přesto okolní kopce a masívy skal ukrývají spousty různorodé zvěře. Nejčastěji lze spatřit početná stáda místních ibexů, což je něco na způsob českého jelena. Zrovna včera, při výletu do skal, měl jsem na jednu takovou rodinku štěstí a jelikož je nikdo neloví, nejsou tudíž plaší, a tak jsem mohl bez zvláštního skrývání pozorovat jejich ohnuté krky k probouzejícím se křoviskům, jen ze vzdálenosti několika metrů! Nádhera ten živočich. Leckterý český nimrod by pukal závistí, až by spadl z posedu.

V horách můžete dále narazit třeba na sněžného leoparda, lišku, sysla, mravence, yettiho, mořského koníka.... minulý týden byl ale jednoznačně ve znamení vlka hladového!

Místní šafáři z nich mají velké téma, neboť jim papají ovečky, občas i jaky. Před léty tak spojili síly ze třech okolních vesnic a postavili jednu velkou oválnou past podobající se římskému koloseu, kde rovněž dochází k soubojům. K soubojům s podivnou zápletkou. Místo gladiátora čelícímu gladiátorovi, zde stojí vystrašená ovečka s rozklepanými klepýtky...ehmm pardon, kopýtky. S předem jasným osudem. Vlk vždy vítězí. Ovšem jen do té doby, než jeho vytí přiláká vesničany a ti ho nemilosrdně ukamenují a zahrabou do země. Tož hnedle dvakrát za sebou jsem byl svědkem této otřesné události. Na druhou stranu se nelze vesničanům divit. Holt když jim někdo loupe perníček, musí za to pykat...

Okno. Toliko významů vytane na mysl. Tak pěkně po pořádku. Naše jedno velké, kterým téměř každý den proudí silné paprsky himálajského sluníčka ohřívajícího chodbu až na teploty přesahující 30 ºC (vnější teplota klesá v zimě až k -30 ºC!), dostává pořádně zabrat. Pyru si jako první všimla, že zevnitř již není ani milimetr laku. Já s naším po všech směrech skvělým školníkem Lopim jsme si všimli až samotného štětce v její ruce a nedala nám žádnou šanci. Nevím čím to, zda její velkou chutí k práci, nemožností se delší dobu lakovat či třídenním intenzivním pobytem v lakovém oparu, ale to okno září novotou! Dokonce jsem se i přistihl, že většinu dne netrávím pohledem na hory, ale můj pohled ze zastavuje již na okně. Dobrá práce! Takže toto okno jest v maximálním pořádku.

To rozbité Dorjeho ale v pořádku moc není. O to víc, že je okno, jak se to vůbec přihodilo. Jediné, na co si vzpomínám je, že tam někde byl Dorje, Pyru, Yiga, arak, Tops... hm, divné... nechápu...

Kdo mě a mé, přes 300 kilometrů dlouhé, denní štreky na kole zná, umí si dobře představit, jak moc mě naplňují výzvy v podobě dosahování všech místních, přes 5000 metrů nad mořem vysokých, vrcholků. Již jsou téměř všechny pokořeny. Teď jen čekat, až sníh odkryje ty nejvyšší!

Řeka endorfínků si tak spokojeně teče adrenalinovou krajinou, kde k radosti není vůbec daleko...

Příští týden nám tu začíná jedna velká událost, tak se máte od Pyru na co těšit! Teď už si jen vzít knížku do jedné ruky, zázvorový čaj do druhé, přiložit do kamen a těšit se na ještě lepší zítřky...

Mějte se krásně,

Pepa

Zpět k článkům.