Můj první týden

Tento týden byl plný vzruchu. Po chladném přechodu Shinko La s teplotami okolo -15C mě velmi potěšilo vřelé přivítání, které mi připravili děti v Kargyaku.

Jejich entuziasmus a energie jsou nakažlivé a jejich touha po pozornosti neutuchající.

První dny ve škole byly celkem náročné, neboť bylo potřeba přetřídit materiály a inventář prací po dlouhé zimě. Tahle „kancelářská práce“ byla naštěstí přerušována návštěvami vesničanů, kteří si chtěli prohlédnout školu, takže nám nezbylo než denně připravit přibližně 40 šálků čaje.

Krom denní rutiny a vítání hostů byly vesničané zaneprázdněni přípravami na uvítání důležité osobnosti Rinpoche Docchuna z řádu Dukpa. Vesničané strávily celý týden natíráním gompy a chortenů poblíž vesnice, stejně jako úklidem přístupové cesty do vesnice. Zpočátku přicházely zprávy, že Rinpoche přichází s karavanou 200 lidí a 100 koní z Darchy, ale počty se během týdne neustále zvyšovaly a postupně vzrostly na 650 lidí a 350 koní. Nakonec jsme v pondělí 1.června spatřili téměř 500 mnichů, jeptišek a zahraničních turistů, kteří Rinpoche následovali; zástup lidí se táhl na kilometry daleko. Všichni vesničané z okolí očekávali příchod Rinpoche u vstupu do Kargyaku oblečeni do svých tradičních oděvů a vyjímkou nebyli ani studenti Sluneční školy. Vzhledem k velkému množství sněhu na Shinko La se celý průvod značně opzdil a tak jsme na něj čekali víc jak 7 hodin...téměř celý den. V čele průvodu byli yaci, kteří prošlapávali cestu sněhem a jeden z nich to dokonce zaplatil životem, ale ani to nebylo dost. Všechny koně se díky sněhovým podmínkám museli vydat zpátky do Darchy a nechat veškeré zásoby jídla v Zanskar Sumdo na druhé straně sedla. K dosažení nákladu karavany se museli vesničané vypravit pěšky a náklad přepravit za pomocí koní z naší části údolí ležící za sedlem Shinko La.

Lopsang, náš školník, během příprav na příjezd Rinpoche nejenže uklidil celou školu, ale dokonce nakreslil i kresby na podlahu. Rinpoche, ale bohužel neměl čas školu navštívit, ale alespoň se za úspěch školy v jednom z vesnických chortenů pomodlil.

Následující den proběhly modlitební slavnosti v kempu vedlejší vesnice Skee a k nim se, za zvuku bubnů, opět připojili všichni obyvatelé okolních vesnic.

Motlitby byly přerušeny jen zvukem dvou helikoptér se zásobami, které se snesly mezi posvátné mani walls a velké kamené bloky.

Pokud vám snad leží v hlavě co se stalo s mrtvým yakem...maso mělo být rozděleno mezi vesničany, kteří Rinpochemu pomáhali a tak jsme večer mohli pozorovat jak si porcují maso švýcarskými nožíky, tříští kosti kameny a vše si přesně rozdělují.

Po odjezdu Rinpoche se život ve vesnici vrací do starých kolejí (alespoň do těch obvyklých v Kargyaku) s jedinou vyjímkou a tou je odjezd Pepy. Všem nám tu bude chybět.

Zpět k článkům.