Whisku mám, takže bych po cestÄ› nemÄ›l mÃt problémy...
- ráno ve tÅ™i odjÞdÃm s nÄ›jakou partiÄkou na Rohtang a snad do veÄera budu v Keylongu. Whisku mám, takže bych po cestÄ› nemÄ›l mÃt problémy...
Whiska v tomto pÅ™ÃpadÄ› byla urÄená pro policejnà kontroly na cestÄ›.
Dalšà zpráva je ale hlavnÄ› o tom, co vÅ¡e se ÄlovÄ›ku odehrává v hlavÄ›, když pracuje v Kargyaku.
ProžÃt zimu v nitru
Himaláje je jako nechat se pozvat k prožità zimy ve svém vlastnÃm nitru.
TÄ›ch nÄ›kolik mÄ›sÃců v izolaci horských velikánů se zapisuje jako pÅ™ÃbÄ›h,
který už ÄlovÄ›ka neopustÃ, ale navždy poznamená. Ten pÅ™ÃbÄ›h zaÄÃná cestou
k srdci po zamrzlé vzdouvajÃcà se tepnÄ› – horské Å™ece Zanskar. Je to jediná
možnost, ostatnà cesty jsou neschůdné. Několikadennà strastiplnné putovánà je
zároveň jednou z nejkrásnÄ›jÅ¡Ãch cest, na které se lze vydat. FascinujÃcÃ
pohledy, dechberoucà panoramata i pÅ™echody pÅ™es nebezpeÄné úseky a brodÄ›nÃ
v hluboké ledové vodě. Ta cesta jasně stojà za to, ale nechce se, je tu
spousta důvodů, proÄ se jà vyhnout. Je to obrovská výzva, ale zároveň pÅ™icházÃ
strach, je to nebezpeÄné, může jÃt o život, tak proÄ tolik riskovat. Vypravit
se na cestu do vlastnÃho nitra je pÅ™esnÄ› takové. Setkat se sám se sebou ÄlovÄ›ka
dokáže vydÄ›sit, může to být velmi nebezpeÄné, rozhodnÄ› se do toho moc nechce,
ale když už ÄlovÄ›k vykroÄÃ, za prvnÃm kamenem se pÅ™ed nÃm najednou zaÄÃná
otvÃrat neskuteÄný prostor, za každou horou nepÅ™eberné možnosti… MůžeÅ¡ jÃt kam
chceÅ¡, můžeÅ¡ se pokusit vylézt na kteroukoliv horu Äi se spustit do propasti,
jsi svobodný a rázem nenà nic zapovězené. Takové je najednou lidské nitro –
plné nekoneÄných možnostÃ. Zažil jsem ty chvÃle, kdy bych se mohl vynést jako
pták, nespoutaný ve svém bytà a šťastný jen z té jediné momentálnà chvÃle.
Ocitl jsem se na mÃstÄ› ticha, prostém civilizace a jejich vymoženostÃ, na
nÄ›kolik mÄ›sÃců izolován od ostatnÃho svÄ›ta. PÅ™iÅ¡el jsem jen s pár vÄ›cmi v batohu.
Co nemám, to přece nepotřebuji. A co vlastně ke svému životu opravdu potřebuji,
co je pro mne podstatné? Podstatná je tato otázka a tu si s sebou nesu,
opakuji si ji, a mé hodnoty se i bez koneÄné odpovÄ›di posunujà a mé priority
tÅ™ÃbÃ, aniž bych si to zvlášť uvÄ›domoval.
Ten okouzlujÃcà prostor velehor se vÅ¡ak
v zimě zahaluje do pláště mraků, slunce nenà po mnoho dnà vůbec vidět,
pÅ™ÃliÅ¡ brzy zapadá a navÃc neuvěřitelnÄ› mrzne. Kopce nade mnou se najednou
zdajà být vyššà než opravdu jsou, naklánÄ›jà se, doléhajÃ, drtà a ty krátké dny
jsou až pÅ™ÃliÅ¡ dlouhé. Zůstávám sevÅ™en uprostÅ™ed nekoneÄného prostoru, sevÅ™en
ve svém nitru, nenà kam utéct, cesty jsou zaváté, už nelze couvnout. Je mi
úzko, teskno, chybà mi něco, chybà mi někdo… Chtěl bych tolik věcà změnit, prát
se o velké věci, o které jsem přišel, spontáně se rozhodnout
v maliÄkostech, které jsem v životÄ› minul, ale nemohu, než tu setrvat
na mÃstÄ› a pÅ™Ãjmout vÅ¡e to minulé z Äeho ke mnÄ› pÅ™icházejà vÅ¡echny ty
pocity, pÅ™Ãjmout tu úzkost, stesk, trápenÃ, bolest. PÅ™Ãjmout to vÅ¡e, protože to
je moje, aÄkoliv jsem to už tolikrát odmÃtal, otáÄel se zády, utÃkal, schovával
se, Äi pÅ™ebÃjel podružnými starostmi Äi zážitky. Je toho až pÅ™ÃliÅ¡, musÃm na
chvÃli ven z tohoto stavenÃ, které se na půl roku stalo mým domovem.
V péřové bundÄ› sedÃm na kameni v silném mrazu a vÄ›tru. Je mi zima a
zde na konci svÄ›ta mne obklopuje ta nejhlubšà tma, ze které ke mnÄ› pÅ™icházÃ
prastarý noÄnà spoleÄnÃk – strach. Ten strach by snad dokázalo zahnat svÄ›tlo,
ale baterku nerozsvÃtÃm abych se ujistil, že za nejbližšÃm kamenem se nic
neschovává. VÄera kousek za vesnicà hladovà vlci sežrali mladého jaka - neunikl.
Ale teÄ se tu objevujà vlci mého nitra, mám se jich bát, mohu uniknout? Mám se
Å™Ãdit strachy? Kolikrát právÄ› ony byly motivem mého jednánÃ? ÄŒeho vÅ¡eho se
v životÄ› bojÃm a proÄ? Setkávám se se strachem z odsouzenÃ, ztráty
vážnosti, negativnÃho pohledu druhých, bojÃm se, že mne druzà uvidà tak
obyÄejného a nedokonalého jaký jsem... Odkud pÅ™iÅ¡li ti vlci a proÄ? Pojmenovat
si ty strachy je jako rozsvÃtit svÄ›tlo, které se v tu chvÃli odrazà od
vzdalujÃcÃch se vlÄÃch oÄÃ. Mrznout vÅ¡ak nepÅ™estalo. OtvÃrám dlanÄ› a co mohu
odevzdám. / Ráno vyÅ¡lo slunce a z okennÃch tabulek pomalu zmizela silná námraza.
ÄŒasto vyrážÃm do vesnice, dveÅ™e vÅ¡ech domů jsou
otevÅ™ené, sálá pozávnà na Äaj, mohu se zdržet jakkoliv dlouho, klidnÄ› můžu i
pÅ™espat. Nikdo nikam nespÄ›chá, ptám se, kam se podÄ›l Äas. DÄ›ti si spolu hrajÃ,
nikdo je nehlÃdá, ale kdokoliv se výchovy ujme, když je náhodou tÅ™eba. VÅ¡ichni
tu žijà spoleÄnÄ› a sousedé si tu jsou blÞ než mnohá rodina u nás. Modlà se
spolu, spoleÄnÄ› Ätou posvátné knihy, spoleÄnÄ› jedÃ, spoleÄnÄ› se radÃ, hádajÃ
se, kÅ™iÄà na sebe, sejÃ, sklÃzejÃ, kameny sbÃrajà i rozhazujÃ. VÄ›dà o svých
radostech i starostech. SnažÃm se uÄit od tÄ›chto lidÃ, ale nenà to lehké, jsem
zvyklý schovávat se, ukrývat co prožÃvám, co si zrovna myslÃm a je mi
nepÅ™Ãjemné, když mi druzà vidà do mých skrýšÃ, pÅ™ece si vystaÄÃm sám, sám pro
sebe… Sám sebe vÅ¡ak usvÄ›dÄuji, vždyÅ¥ pÅ™ece život žitý pouze pro sebe sama
považuji za život promarnÄ›ný! Kolik svého života jsem již promarnil? SedÃm na
stráni nad řekou a ve svém nitru se potkávám s mými milými, se svou
rodinou, přáteli, kamarády, láskami. Přebývajà v mém srdci i když jsou
tisÃce mil daleko. Zvykl jsem si tu na nÄ› myslet každý den. ToužÃm mÃt pro koho
žÃt.
Do mého nitra vstupujà lidé, které jsem si vybral
Äi zamiloval, ale můj život ovlivňuje i mnoho lidÃ, kteřà se pÅ™edemnou prostÄ› jaksi
octli. TrávÃm tu zimu s ÄlovÄ›kem, kterého jsem pÅ™edtÃm nikdy nepotkal, ÄlovÄ›kem,
kterého jsem si nevybral a přesto tu má být, patřà k mé zimě
v HimalájÃch. Ten ÄlovÄ›k chodà okolo mne se zrcadlem. Zrcadlem, které
nÄ›kdy nevidÃm, nÄ›kdy pÅ™ehlÞÃm, nÄ›kdy do nÄ›j jen nerad nahlÞÃm a nÄ›kdy bych ho
nejraději rozbil. Den co den, týden co týden, nevyhnu se mu a je stále bolestně
pravdomluvnÄ›jÅ¡Ã. Ráno se probudÃm a cosi mi vadÃ, chtÄ›l jsem zatopit, ale kamna
už hoÅ™Ã, na záchodÄ› je obsazeno, v kaÅ¡i žmolek, nÄ›co Å™Ãká, ale já
neposlouchám a mám nutkavý pocit, že nÄ›co má být jinak a já jediný vÃm jak.
Jsem si sám sebou docela jistý, dokud se nesetkám s pohledem do zrcadla. Kým
opravdu jsem, proÄ se chovám tak, jak se chovám, kde se ve mnÄ› bere schopnost
ublÞit a proÄ mne vÃra v sebe sama zradila? To zrcadlo mi otevÃrá dveÅ™e
na cestě k pokoře, té zvláštnà vlastnosti toliko opovrhované a přitom tak
potÅ™ebné. Mrzne a já cÃtÃm, jak se mi chlad usazuje až v morku kostÃ.
PÅ™icházà jaro,na stezkách z hor roztává snÃh.
Vše rozkvete a já se celou zimu chtěl snažit, aby až odtud budu odcházet, kvetlo
i mé nitro. Vydal jsem se na cestu, chtěl jsem se změnit. Ale již se změnit
nesnažÃm, naopak, snažÃm se neusilovat, jen se tiÅ¡e dÃvat, naslouchat, mÃt
srdce otevÅ™ené, to co se dÄ›je odevzdávat a to co se má dÃt pÅ™ijÃmat, a pak jen
věřit, že se můžu měnit, aniž bych se musel snažit.