Whisku mám, takže bych po cestě neměl mít problémy...

- ráno ve tři odjíždím s nějakou partičkou na Rohtang a snad do večera budu v Keylongu. Whisku mám, takže bych po cestě neměl mít problémy... Whiska v tomto případě byla určená pro policejní kontroly na cestě. Další zpráva je ale hlavně o tom, co vše se člověku odehrává v hlavě, když pracuje v Kargyaku.

Prožít zimu v nitru Himaláje je jako nechat se pozvat k prožití zimy ve svém vlastním nitru. TÄ›ch nÄ›kolik mÄ›síců v izolaci horských velikánů se zapisuje jako příbÄ›h, který už človÄ›ka neopustí, ale navždy poznamená. Ten příbÄ›h začíná cestou k srdci po zamrzlé vzdouvající se tepnÄ› – horské Å™ece Zanskar. Je to jediná možnost, ostatní cesty jsou neschůdné. NÄ›kolikadenní strastiplnné putování je zároveň jednou z nejkrásnÄ›jších cest, na které se lze vydat. Fascinující pohledy, dechberoucí panoramata i pÅ™echody pÅ™es nebezpečné úseky a brodÄ›ní v hluboké ledové vodÄ›. Ta cesta jasnÄ› stojí za to, ale nechce se, je tu spousta důvodů, proč se jí vyhnout. Je to obrovská výzva, ale zároveň pÅ™ichází strach, je to nebezpečné, může jít o život, tak proč tolik riskovat. Vypravit se na cestu do vlastního nitra je pÅ™esnÄ› takové. Setkat se sám se sebou človÄ›ka dokáže vydÄ›sit, může to být velmi nebezpečné, rozhodnÄ› se do toho moc nechce, ale když už človÄ›k vykročí, za prvním kamenem se pÅ™ed ním najednou začíná otvírat neskutečný prostor, za každou horou nepÅ™eberné možnosti… MůžeÅ¡ jít kam chceÅ¡, můžeÅ¡ se pokusit vylézt na kteroukoliv horu či se spustit do propasti, jsi svobodný a rázem není nic zapovÄ›zené. Takové je najednou lidské nitro – plné nekonečných možností. Zažil jsem ty chvíle, kdy bych se mohl vynést jako pták, nespoutaný ve svém bytí a Å¡Å¥astný jen z té jediné momentální chvíle. Ocitl jsem se na místÄ› ticha, prostém civilizace a jejich vymožeností, na nÄ›kolik mÄ›síců izolován od ostatního svÄ›ta. PÅ™iÅ¡el jsem jen s pár vÄ›cmi v batohu. Co nemám, to pÅ™ece nepotÅ™ebuji. A co vlastnÄ› ke svému životu opravdu potÅ™ebuji, co je pro mne podstatné? Podstatná je tato otázka a tu si s sebou nesu, opakuji si ji, a mé hodnoty se i bez konečné odpovÄ›di posunují a mé priority tříbí, aniž bych si to zvlášť uvÄ›domoval.

Ten okouzlující prostor velehor se vÅ¡ak v zimÄ› zahaluje do pláštÄ› mraků, slunce není po mnoho dní vůbec vidÄ›t, příliÅ¡ brzy zapadá a navíc neuvěřitelnÄ› mrzne. Kopce nade mnou se najednou zdají být vyšší než opravdu jsou, naklánÄ›jí se, doléhají, drtí a ty krátké dny jsou až příliÅ¡ dlouhé. Zůstávám sevÅ™en uprostÅ™ed nekonečného prostoru, sevÅ™en ve svém nitru, není kam utéct, cesty jsou zaváté, už nelze couvnout. Je mi úzko, teskno, chybí mi nÄ›co, chybí mi nÄ›kdo… ChtÄ›l bych tolik vÄ›cí zmÄ›nit, prát se o velké vÄ›ci, o které jsem pÅ™iÅ¡el, spontánÄ› se rozhodnout v maličkostech, které jsem v Å¾ivotÄ› minul, ale nemohu, než tu setrvat na místÄ› a příjmout vÅ¡e to minulé z Äeho ke mnÄ› pÅ™icházejí vÅ¡echny ty pocity, příjmout tu úzkost, stesk, trápení, bolest. Příjmout to vÅ¡e, protože to je moje, ačkoliv jsem to už tolikrát odmítal, otáčel se zády, utíkal, schovával se, či pÅ™ebíjel podružnými starostmi či zážitky. Je toho až příliÅ¡, musím na chvíli ven z tohoto stavení, které se na půl roku stalo mým domovem. V péřové bundÄ› sedím na kameni v silném mrazu a vÄ›tru. Je mi zima a zde na konci svÄ›ta mne obklopuje ta nejhlubší tma, ze které ke mnÄ› pÅ™ichází prastarý noční společník – strach. Ten strach by snad dokázalo zahnat svÄ›tlo, ale baterku nerozsvítím abych se ujistil, že za nejbližším kamenem se nic neschovává. Včera kousek za vesnicí hladoví vlci sežrali mladého jaka - neunikl. Ale teď se tu objevují vlci mého nitra, mám se jich bát, mohu uniknout? Mám se řídit strachy? Kolikrát právÄ› ony byly motivem mého jednání? ÄŒeho vÅ¡eho se v Å¾ivotÄ› bojím a proč? Setkávám se se strachem z odsouzení, ztráty vážnosti, negativního pohledu druhých, bojím se, že mne druzí uvidí tak obyčejného a nedokonalého jaký jsem... Odkud pÅ™iÅ¡li ti vlci a proč? Pojmenovat si ty strachy je jako rozsvítit svÄ›tlo, které se v tu chvíli odrazí od vzdalujících se vlčích očí. Mrznout vÅ¡ak nepÅ™estalo. Otvírám dlanÄ› a co mohu odevzdám. / Ráno vyÅ¡lo slunce a z okenních tabulek pomalu zmizela silná námraza.

ÄŒasto vyrážím do vesnice, dveÅ™e vÅ¡ech domů jsou otevÅ™ené, sálá pozávní na čaj, mohu se zdržet jakkoliv dlouho, klidnÄ› můžu i pÅ™espat. Nikdo nikam nespÄ›chá, ptám se, kam se podÄ›l čas. DÄ›ti si spolu hrají, nikdo je nehlídá, ale kdokoliv se výchovy ujme, když je náhodou tÅ™eba. VÅ¡ichni tu žijí společnÄ› a sousedé si tu jsou blíž než mnohá rodina u nás. Modlí se spolu, společnÄ› čtou posvátné knihy, společnÄ› jedí, společnÄ› se radí, hádají se, kÅ™ičí na sebe, sejí, sklízejí, kameny sbírají i rozhazují. VÄ›dí o svých radostech i starostech. Snažím se učit od tÄ›chto lidí, ale není to lehké, jsem zvyklý schovávat se, ukrývat co prožívám, co si zrovna myslím a je mi nepříjemné, když mi druzí vidí do mých skrýší, pÅ™ece si vystačím sám, sám pro sebe… Sám sebe vÅ¡ak usvÄ›dčuji, vždyÅ¥ pÅ™ece život žitý pouze pro sebe sama považuji za život promarnÄ›ný! Kolik svého života jsem již promarnil? Sedím na stráni nad Å™ekou a ve svém nitru se potkávám s mými milými, se svou rodinou, přáteli, kamarády, láskami. PÅ™ebývají v mém srdci i když jsou tisíce mil daleko. Zvykl jsem si tu na nÄ› myslet každý den. Toužím mít pro koho žít.

Do mého nitra vstupují lidé, které jsem si vybral či zamiloval, ale můj život ovlivňuje i mnoho lidí, kteří se pÅ™edemnou prostÄ› jaksi octli. Trávím tu zimu s ÄlovÄ›kem, kterého jsem pÅ™edtím nikdy nepotkal, človÄ›kem, kterého jsem si nevybral a pÅ™esto tu má být, patří k mé zimÄ› v Himalájích. Ten človÄ›k chodí okolo mne se zrcadlem. Zrcadlem, které nÄ›kdy nevidím, nÄ›kdy pÅ™ehlížím, nÄ›kdy do nÄ›j jen nerad nahlížím a nÄ›kdy bych ho nejradÄ›ji rozbil. Den co den, týden co týden, nevyhnu se mu a je stále bolestnÄ› pravdomluvnÄ›jší. Ráno se probudím a cosi mi vadí, chtÄ›l jsem zatopit, ale kamna už hoří, na záchodÄ› je obsazeno, v kaÅ¡i žmolek, nÄ›co říká, ale já neposlouchám a mám nutkavý pocit, že nÄ›co má být jinak a já jediný vím jak. Jsem si sám sebou docela jistý, dokud se nesetkám s pohledem do zrcadla. Kým opravdu jsem, proč se chovám tak, jak se chovám, kde se ve mnÄ› bere schopnost ublížit a proč mne víra v sebe sama zradila? To zrcadlo mi otevírá dveÅ™e na cestÄ› k pokoÅ™e, té zvláštní vlastnosti toliko opovrhované a pÅ™itom tak potÅ™ebné. Mrzne a já cítím, jak se mi chlad usazuje až v morku kostí.     

PÅ™ichází jaro,na stezkách z hor roztává sníh. VÅ¡e rozkvete a já se celou zimu chtÄ›l snažit, aby až odtud budu odcházet, kvetlo i mé nitro. Vydal jsem se na cestu, chtÄ›l jsem se zmÄ›nit. Ale již se zmÄ›nit nesnažím, naopak, snažím se neusilovat, jen se tiÅ¡e dívat, naslouchat, mít srdce otevÅ™ené, to co se dÄ›je odevzdávat a to co se má dít pÅ™ijímat, a pak jen věřit, že se můžu mÄ›nit, aniž bych se musel snažit.

 UprostÅ™ed nejvyšších hor svÄ›ta vidÄ›l jsem motýla, byl nádhernÄ› barevný. V ÃºÅ¾asu ptám se: Jak se tu octl? A kde vzal ty krásné barvy? Jak to udÄ›lal? Ale vždyÅ¥ je to tak prosté, jen roztáhl křídla a letÄ›l.

Zpět k článkům.