Na cestě domů (píší naše zkušené horalky Peťa a Zuzul)...Stoupáme velmi pomalu a odpočíváme na každém nezasněženém kameni. V těchto momentech usínám, nemohu udržet pozornost.

Jsou dvě hodiny ráno, a naše posádka finishuje přípravy na odchod z Kargyaku. Vice jak dva dny jsme nespaly, ale cítíme se svěží, plné energie a těšíme se na to, co nás čeká tam „na druhé straně“. A tak ani naše dvacetikilová monstra nás zatím neděsí. Procházíme vesnicí a obě se shodujeme, že tento odchod je prozatím nejjednodušší. Všichni a vše spinkají..žádní špunti, žádní vesničané, žádní přátelé…nikdo, s kým se loučit. Jediná rodina, které klepeme takto brzy ráno na okno je rodina naší studentky Tsomo, která by s námi měla odejít do nové školy v Manali. Všichni jsou ale stále zachumlaní v dekách a ještě spí. To, že by jejich dcera měla odcházet do mil vzdáleného města nikoho evidentně nerozrušuje. Tsomo je také ještě v peřinách a my se začínáme trošku obávat, zda s námi opravdu odejde. Choton, nejstarší sestra, rozdělává oheň a začíná pomalu připravovat čaj, slaný čaj, polévku…My se ujišťujeme, zda je Tsomo opravdu připravena, zda je sbalena, neb nic tomu nenasvědčuje. Po hodině a půl popíjení čaje u postele stále polo spících Tsominých rodičů vydává otec Dawa povel, ať již vyrazíme, že půjdeme beztak pomalu, a že nás Tsomo dožene, neb půjde s chlapci ze sousední vesnice Skying. Jsme překvapené, ale na tyto nenadálé změny jsme zvyklé. Vyrážíme.

Noc je jasná a tichá. MÄ›síc v celé své kráse nám svítí na cestu. SilnÄ› mrzne, ale s naším nákladem se brzy zahříváme. Tsomo a Skying mladíci se k nám pÅ™ipojují hned za vesnicí. První dvÄ›, tÅ™i hodiny jdeme vÅ¡ichni společnÄ›. S pÅ™ibývajícími kilometry zůstáváme osamocené. My, noc a Gomboranyon. S každým krokem cítíme, jak jsou naÅ¡e „monstra! těžká.  Řeka je již zamrzlá a tak na Lakangu pÅ™echázíme na druhý bÅ™eh a do sedla jdeme po levé stranÄ›. Slunce nás vítá svými teplými paprsky do nového dne a my začínáme pomalu rozmrzat.

Nad chortenem potkáváme výpravu vracející se s novÄ› nakoupeným stádem jaků z Keylongu. Norbu a Sangei nám dÄ›lají čaj a my si užíváme radost ze známých tváří. I oni jsou vyděšeni z naÅ¡eho nákladu a nabízejí nám svého koňáka, který by se mÄ›l následující den vracet. Zvažujeme, zda batohy uschováme do podzemního krytu, kde tato výprava nocovala. Ale co kdyby začalo pÅ™es noc sněžit? Tak to bychom si je mohly vyzvednout až příští léto. A tak vyrážíme dále a s „monstry“ opÄ›t na zádech. Cítíme každé kilo, každý krok je těžší a těžší a únava se začíná ozývat. Stoupáme velmi pomalu a odpočíváme na každém nezasněženém kameni. V tÄ›chto momentech usínám, nemohu udržet pozornost.

Vracím se zpÄ›t do vesnice, do Å¡koly, k dÄ›tem. Piji čaj, diskutuji s učiteli. Co se mi to v té hlavÄ› dÄ›je? Rychle, vsta ! A  jdi! ..Ale nejde to. A už vůbec ne rychle..opÄ›t počítám..jedna, dva, tÅ™i….deset..a znovu…ale ty myÅ¡lenky nejdou zastavit. Poprvé si neužívám toho, co je kolem mÄ›. Jsem v jiném svÄ›tÄ›, v jiné dimenzi. Mám pocit, že to nemohu ukočírovat, a že z téhle bubliny není již cesta zpÄ›t. Jsem pár metrů pod sedlem, do kterého se doslova „doplazím“ s vypÄ›tím sil.

Obloha se nám vyčistila a čeká na nás odmÄ›na v podobÄ› pohledu na Himaláje v plné kráse. Na mocné a nemilosrdné Himaláje.  Jsou dvÄ› hodiny odpoledne; my jsme unavené, vyčerpané a kalkulujeme cestu na Zanskar Sundo. Do plánovaných Å¡esti hodin, kdy na nás má čekat auto, to nestihneme, to víme obě…Ale vidina cesty „jen dolů“ nás zvedá a tlačí dál. Jsme více unavené, než jsme si ochotné pÅ™iznat. BÄ›hem prvních kroků padám. Nejsem schopna se udržet ve stopÄ›, a čím jsme níže, tím je stopa namrzlejší. Jsou úseky, které pÅ™ekonáváme „ po čtyÅ™ech“. Máme strach a příkrý sráz a Å™eka pod námi nám na nebojácnosti rozhodnÄ› nepÅ™idá. Jdeme uzavÅ™eným údolím, slunce již zapadá a je chladno; bílo pÅ™ed námi, bílo vÅ¡ude kolem nás. TÅ™i hodiny pochodu tmou než se dostaneme na Zanskar Sundo. Víme, že jen blázen by na nás v tomto mraze čekal déle než deset minut, natož tÅ™i hodiny. JeÅ¡tÄ› po cestÄ› jsme plánovaly, že pokud pro nás Å™idič nedorazí, tak necháme batohy v tea shopu na Zanskar Sundu, a „na lehko“ dojdeme do první vesnice, do Rariku. Ted je nám obÄ›ma jasné, že další dvÄ›, tÅ™i hodiny chůze bychom již nezvládly, a tak zůstáváme na Zanskar Sundu. DveÅ™e Tea shopu nejsou zamčené, a tak se tato kamenná místnost bez stÅ™echy a bez oken stává téměř „tří hvÄ›zdičkovým“ hotelem. Z toho, co nám naÅ¡e batohy poskytují, si dÄ›láme ležení, a do zbytku se oblékáme. Je mínus 15, a napletené ponožky, které neseme jako dárečky pro naÅ¡e nejbližší si oblékáme i na ruce. Tulíme se jedna k druhé a usínáme v objetí….Nilan demo ni kipo co…..

Zpět k článkům.