Na cestÄ› domů (pÚà naÅ¡e zkuÅ¡ené horalky PeÅ¥a a Zuzul)...Stoupáme velmi pomalu a odpoÄÃváme na každém nezasněženém kameni. V tÄ›chto momentech usÃnám, nemohu udržet pozornost.
Jsou dvÄ› hodiny ráno, a naÅ¡e posádka finishuje pÅ™Ãpravy na odchod z Kargyaku. Vice jak dva dny jsme nespaly, ale cÃtÃme se svěžÃ, plné energie a těšÃme se na to, co nás Äeká tam „na druhé straně“. A tak ani naÅ¡e dvacetikilová monstra nás zatÃm nedÄ›sÃ.
ProcházÃme vesnicà a obÄ› se shodujeme, že tento odchod je prozatÃm nejjednoduššÃ. VÅ¡ichni a vÅ¡e spinkajÃ..žádnà špunti, žádnà vesniÄané, žádnà přátelé…nikdo, s kým se louÄit. Jediná rodina, které klepeme takto brzy ráno na okno je rodina našà studentky Tsomo, která by s námi mÄ›la odejÃt do nové Å¡koly v Manali. VÅ¡ichni jsou ale stále zachumlanà v dekách a jeÅ¡tÄ› spÃ. To, že by jejich dcera mÄ›la odcházet do mil vzdáleného mÄ›sta nikoho evidentnÄ› nerozruÅ¡uje. Tsomo je také jeÅ¡tÄ› v peÅ™inách a my se zaÄÃnáme troÅ¡ku obávat, zda s námi opravdu odejde. Choton, nejstaršà sestra, rozdÄ›lává oheň a zaÄÃná pomalu pÅ™ipravovat Äaj, slaný Äaj, polévku…My se ujišťujeme, zda je Tsomo opravdu pÅ™ipravena, zda je sbalena, neb nic tomu nenasvÄ›dÄuje. Po hodinÄ› a půl popÃjenà Äaje u postele stále polo spÃcÃch Tsominých rodiÄů vydává otec Dawa povel, aÅ¥ již vyrazÃme, že půjdeme beztak pomalu, a že nás Tsomo dožene, neb půjde s chlapci ze sousednà vesnice Skying. Jsme pÅ™ekvapené, ale na tyto nenadálé zmÄ›ny jsme zvyklé. VyrážÃme.
Noc je jasná a tichá. MÄ›sÃc v celé své kráse nám svÃtÃ
na cestu. SilnÄ› mrzne, ale s naÅ¡Ãm nákladem se brzy zahÅ™Ãváme. Tsomo a
Skying mladÃci se k nám pÅ™ipojujà hned za vesnicÃ. Prvnà dvÄ›, tÅ™i hodiny
jdeme vÅ¡ichni spoleÄnÄ›. S pÅ™ibývajÃcÃmi kilometry zůstáváme osamocené. My,
noc a Gomboranyon. S každým krokem cÃtÃme, jak jsou naÅ¡e „monstra!
těžká. Řeka je již zamrzlá a tak na
Lakangu pÅ™echázÃme na druhý bÅ™eh a do sedla jdeme po levé stranÄ›. Slunce nás
vÃtá svými teplými paprsky do nového dne a my zaÄÃnáme pomalu rozmrzat.
Nad chortenem potkáváme výpravu vracejÃcà se s novÄ› nakoupeným stádem jaků z Keylongu. Norbu a Sangei nám dÄ›lajà Äaj a my si užÃváme radost ze známých tvářÃ. I oni jsou vyděšeni z naÅ¡eho nákladu a nabÃzejà nám svého koňáka, který by se mÄ›l následujÃcà den vracet. Zvažujeme, zda batohy uschováme do podzemnÃho krytu, kde tato výprava nocovala. Ale co kdyby zaÄalo pÅ™es noc sněžit? Tak to bychom si je mohly vyzvednout až pÅ™ÃÅ¡tà léto. A tak vyrážÃme dále a s „monstry“ opÄ›t na zádech. CÃtÃme každé kilo, každý krok je těžšà a těžšà a únava se zaÄÃná ozývat. Stoupáme velmi pomalu a odpoÄÃváme na každém nezasněženém kameni. V tÄ›chto momentech usÃnám, nemohu udržet pozornost.
VracÃm se zpÄ›t do vesnice, do Å¡koly, k dÄ›tem. Piji Äaj, diskutuji s uÄiteli. Co se mi to v té hlavÄ› dÄ›je? Rychle, vsta ! A jdi! ..Ale nejde to. A už vůbec ne rychle..opÄ›t poÄÃtám..jedna, dva, tÅ™i….deset..a znovu…ale ty myÅ¡lenky nejdou zastavit. Poprvé si neužÃvám toho, co je kolem mÄ›. Jsem v jiném svÄ›tÄ›, v jiné dimenzi. Mám pocit, že to nemohu ukoÄÃrovat, a že z téhle bubliny nenà již cesta zpÄ›t. Jsem pár metrů pod sedlem, do kterého se doslova „doplazÃm“ s vypÄ›tÃm sil.
Obloha se nám vyÄistila a Äeká na nás odmÄ›na v podobÄ› pohledu na Himaláje v plné kráse. Na mocné a nemilosrdné Himaláje. Jsou dvÄ› hodiny odpoledne; my jsme unavené, vyÄerpané a kalkulujeme cestu na Zanskar Sundo. Do plánovaných Å¡esti hodin, kdy na nás má Äekat auto, to nestihneme, to vÃme obě…Ale vidina cesty „jen dolů“ nás zvedá a tlaÄà dál. Jsme vÃce unavené, než jsme si ochotné pÅ™iznat. BÄ›hem prvnÃch kroků padám. Nejsem schopna se udržet ve stopÄ›, a ÄÃm jsme nÞe, tÃm je stopa namrzlejÅ¡Ã. Jsou úseky, které pÅ™ekonáváme „ po ÄtyÅ™ech“. Máme strach a pÅ™Ãkrý sráz a Å™eka pod námi nám na nebojácnosti rozhodnÄ› nepÅ™idá. Jdeme uzavÅ™eným údolÃm, slunce již zapadá a je chladno; bÃlo pÅ™ed námi, bÃlo vÅ¡ude kolem nás. TÅ™i hodiny pochodu tmou než se dostaneme na Zanskar Sundo. VÃme, že jen blázen by na nás v tomto mraze Äekal déle než deset minut, natož tÅ™i hodiny. JeÅ¡tÄ› po cestÄ› jsme plánovaly, že pokud pro nás Å™idiÄ nedorazÃ, tak necháme batohy v tea shopu na Zanskar Sundu, a „na lehko“ dojdeme do prvnà vesnice, do Rariku. Ted je nám obÄ›ma jasné, že dalšà dvÄ›, tÅ™i hodiny chůze bychom již nezvládly, a tak zůstáváme na Zanskar Sundu. DveÅ™e Tea shopu nejsou zamÄené, a tak se tato kamenná mÃstnost bez stÅ™echy a bez oken stává téměř „třà hvÄ›zdiÄkovým“ hotelem. Z toho, co nám naÅ¡e batohy poskytujÃ, si dÄ›láme leženÃ, a do zbytku se oblékáme. Je mÃnus 15, a napletené ponožky, které neseme jako dáreÄky pro naÅ¡e nejbližšà si oblékáme i na ruce. TulÃme se jedna k druhé a usÃnáme v objetÃ….Nilan demo ni kipo co…..