Prozatímní shrnutí současného stavu : úleva, radost, škola žije a běží a kvete, povedlo se !

Neuplynulo mnoho vody v zanskarských ani českých řekách od doby, kdy jsme slavnostně oznámili, že škola byla na zkušební dobu jednoho roku předána do rukou vesničanů a místních učitelů. Později jsme informovali rovněž o tom, že dle pravidelných telefonátů s Kargyakem i zcela překvapivých zprav v podobě dopisů od dětí je ve škole v pořádku. S tajícím sněhem na Shingole a znovu otevřenými silnicemi na padumské straně Zanskaru přišel čas se na vlastní oči přesvědčit, že škole se v samostatném životě daří, zajistit vše potřebné, co se týče výuky v následujícím školním roce, a vyzkoušet pozměněný způsob fungováni dobrovolníků (ne, že by nám však zapadané cesty a sedla kdy byla překážkou! Když je potřeba, do Sluneční školy vždy a za jakýchkoli podmínek!). A tak se v Dilli na začátku července opět setkáváme my dvě, Petra a Zuzana, dívky zanskarským větrem již značně ošlehané, co jsme školu jako poslední suryjské duše na sklonku listopadu opustily, abychom snad znalým zrakem zhodnotily, jak škola v novém režimu funguje.

První školní zastávka proběhne vlastně již v Manali: setkáváme se tu s Tsomo, naší loňskou absolventkou, která má za sebou první pololetí na střední škole. Právě probíhají pololetní zkoušky a my po jedné z nich děvče ve škole vyzvedneme a strávíme společně odpoledne na manalském bazaaru. Tsomo zdravá, spokojená, na život v prostředí tolik odlišném od toho, ze kterého nedávno přišla, si – zdá se – rychle zvykla a i ve škole se ji poměrně daří. To potvrzují i vyučující, se kterými o studiu Tsomo dlouho hovoříme. Odjíždíme z Manali dále na sever rozradostněné ze zdárného průběhu jedné z našich listopadových misí. Počasí na Shingole nám opět až zázračně přeje, po probuzení v improvizovaném nocležišti pod sedlem se dokonce zjeví  Zanskařan s nenaloženými koňmi, kterých okamžitě využíváme a nalehko Shingolu přeskočíme, traumatický zážitek z listopadového přechodu je téměř zapomenut. Když se před námi objeví strmá stěna posvátné hory Gomboranjon a černé suťoviště se promění v zelené pláně lungnackého údolí s chundelatými jaky, máme pocit, jako bychom se tak trochu domu vracely. A jsme šťastné.

Pozvolným krokem přicházíme do liduprázdného Kargyaku; ve vesnici není kromě místního blázna, slepé babičky, mladého mnicha a dcery školního správce Lobsanga ani noha: všichni se na začátku července vypravili do Lehu na tzv. Kalachakru – dvoutýdenní velké buddhistické shromáždění vedené Jeho Svatostí 14. Dalajlamou. Máme tak jedinečnou příležitost vidět školu opuštěnou, na nás příchod snad nijak zvlášť nepřipravenou, tak, jak ji místní zanechali před svým odchodem do Ladakhu.  S krátkým dechem a napjatým očekáváním šplháme do školního kopce a tu ji máme, krasavici! Stoji, živá a zdravá, osázena květinami – nový záhonek! I v rámci vnitřního ohledání všechno funguje: světla svítí, třídy jsou třídami, vše na svém místě. Políčko “Fyzický stav budovy” na pomyslném kontrolním seznamu si tedy radostně odškrtáváme.

Zpět k článkům.