Být hvězdám blíž stojí za to!..

Když se vrátím v čase na konec června, kdy jsem pakovala, vyzbrojená pár vychytávkami, které by mi mohly chybět v té krajině,, mimo civilizaci“ a s představou, že toho vlastně bude ještě mnohem víc, než na co se dokážu připravit.. přesto jsem se těšila. Každopádně na jednu věc jsem vůbec připravená nebyla – a to, že mi nebude chybět vůbec nic z vymožeností naší současné doby, ba naopak.

NaÅ¡e práce v Sun school začala pozvolnÄ›. Když jsme dorazily s Pavli do Kargyaku, byly prázdniny a Å¡kola se tedy rozbíhala až na druhý den. S domácími jsme se postupnÄ› oÅ¥ukávali a s radostí jsme vítaly pozvání na čajíky, případnÄ› i na večeÅ™e. I když nám domácí strava moc chutnala od prvního dne, byly to ze začátku trochu očistce. Hned vysvÄ›tlím proč. Výškové pÅ™evýšení nám nedÄ›lalo zásadní problémy, ale únava byla pÅ™eci jen znát. Takže jít spát okolo osmé, deváté…žádný problém. To se ale úplnÄ› nepotkávalo s režimem domácích, kteří k večeÅ™i zasedávali teprve okolo desáté. Takže jsme absolvovaly pár probdÄ›lých návÅ¡tÄ›v, ale časem jsme se aklimatizovaly. Protože nechat si ujít místní dobroty, by byla věčná Å¡koda! Tak na příklad: momo (taÅ¡tičky z tÄ›sta plnÄ›né osmahnutou zeleninkou na cibulce, případnÄ› i masem), timok (místní ,,knedle“ z mouky a vody, podávané s omáčkou a zeleninou), rýže a dhal, thukpa (zanskarská polévka s jačím sýrem)..

Práce s dÄ›tmi pro mÄ› ani pro Pavli nebyla něčím novým, obÄ› v této oblasti už nÄ›jaký ten pátek pracujeme. Sama jsem si kladla otázku, v Äem jsou dÄ›ti z Kargyaku jiné – pÅ™eci by mÄ›ly být jiné, když žijí ve více jak 4000 m.n.m., na rozdíl od naÅ¡ich dÄ›tí nemají pokojíky plné hraček, do Å¡koly je nevozí rodiče auty a nezásobují je tunami sladkostí. Tedy, ne že by jim sladké nechutnalo, o to se postarali turisté procházející vesnicemi. DÄ›ti mají pÄ›knÄ› naučeno, když vidí procházet cizince, stačí natáhnout ručičku, zamrkat, párkrát zopakovat kouzelné slovíčko ,,bonbon“ a do otevÅ™ené dlaničky vÄ›tÅ¡inou pÅ™istane vytoužená dobrota. Ale zpÄ›t k samotným dÄ›tem. UrčitÄ› nejsou jiné v tom, co primárnÄ› potÅ™ebují – lásku, pÅ™ijetí a ideálnÄ› úplnou rodinu. Ale pÅ™eci jen v tom, jak na nÄ› působí jejich okolí, jsou trochu jinak tvarované. SilnÄ›jší a odolnÄ›jší, vděčné za málo a velice samostatné. Pustíte u nás ve čtyÅ™ech letech samotné dÄ›cko do Å¡koly/Å¡kolky? Já teda ne. A v Kargyaku? Proč ne??

Do Kargyaku jsme jely s Ãºkoly, které jsme doslaly od organizace, ale také se svým plánem, co bychom chtÄ›ly s dÄ›tmi zvládnou, zkusit, naučit..? Z projektu Bookfeeding jsme dostaly napakováno 109 dÄ›tských knížek v AJ. Musím pÅ™iznat, že bÄ›hem cesty Indií jsme je mockrát proklínaly a párkrát už mÄ›ly na mále. A i když se pro nÄ› musel kůň otočit, protože najednou je prostÄ› nepobral, doputovaly nakonec na místo určení a to k dÄ›tem z Kargyaku. A musím říct, že ty útrapy stály za to! Radost dÄ›tí z knížek vÅ¡e vynahradila.

Na cestu z hor jsme se pÅ™idaly k Äeské výpravÄ›, která procházela Kargyakem pod vedením Å tÄ›pána. Ten pÅ™ed Å¡esti lety působil v Sunschool jako dobrovolník/učitel. SpolečnÄ› jsme tak zakončili naÅ¡e působení ve vesnici zpÄ›vem, tancem, jídlem ukuchtÄ›ným samotnými dÄ›tmi a se slzami, kterým se poručit nedalo.

A co zůstalo? Zjištění, že to jde i jinak, méně je více, lejno může zahřát a kámen mysl potěšit. Kdo nerozumí, nechť se tam vypraví a hned pochopí. Protože už jen být hvězdám blíž stojí za to!


Zuzana Bursova  

Zpět k článkům.