Nad fotkami z cesty tam a zase zpátky!

Vrátili jsme se každý sám, tak jak bylo v plánu. 

Jan pÅ™iletÄ›l do Prahy o týden dříve než já. 

Poslední zprávu z naší cesty jsme společnÄ› poslali z Kargilu. 

Den před tím, než jsme se vydali do Padumu a vstoupili do údolí Zanskar.

Å estý den, cestou do vesnice Annu, nastal pomyslný zlom naší cesty. RozbouÅ™ená Å™eka urvala nájezd na most. Bylo nemožné dále pokračovat v jízdÄ› Jeepem. Konečná pro automobilové rodeo. Dál už jsme mohli jít jen pěšky.  

Ve chvíli, kdy jsem se postavil na vlastní nohy, jsem ocenil úspornost svého zavazadla.  MénÄ› je více a tady to človÄ›k pocítí na vlastním tÄ›le. Dobrá Å¡kola pro každého, kdo je nerozhodný a neví co si zabalit na delší cestu. Teď už to vím.

Chce to se trochu rozejít. Jízdou roztÅ™esený organismus se pomalu ladí na rytmické tempo chůze. Chvíli to trvá, človÄ›k funí, ale po pár hodinách to už jde nÄ›jak setrvačností samo. Hlídali jsme si hlavu (vzhledem k nadmoÅ™ské výšce) a dodržovali pitný režim. Å etÅ™ili jsme síly – pro jistotu. 

První stoupání, slunce, pot, přeháňky, vítr, zima a déšť. Na úvod proběhlo všeho, co nás v následujících týdnech potkalo.

Řeka rozřízla údolí na dvÄ› části.  Zvolili jsme levý bÅ™eh a pomalu jsme se blížili ke Kargyaku. Za pár let tudy povede zpevnÄ›ná cesta pro auta. Dnes tu vede praÅ¡ná pěšina pro konÄ›, chodce, pro karavany.

Vzpomínám si, jak jsem si užíval ten pocit z jeÅ¡tÄ› mnou nikdy nespatÅ™eného svÄ›ta. Každá zákruta nebo pÅ™evýšení pÅ™inášelo nové pohledy do krajiny. Zkrátka poprvé je jen jednou a tady to platilo dvojnásob. 

Deset Dnů trvalo, než jsme ze Shrinagaru dorazili do Kargyaku. Do vesnice, kde jsme prožili dva krásné týdny.  Poté jsme se vydali na koních pÅ™es sedlo Shingo La. Jeepem do Darchi a dále lokálním busem do Manali a drožkou do Vashistu. Z Manali nočním dálkovým autobusem jsme se dostali do Dillí, to už ale každý sám.

O tom jak cestovat, co je v daném místě zajímavé vidět, kde hledat mapy a podobně, mi přijde zbytečné psát. V dnešní době internetu je vše dohledatelné. V Čechách, pro inspiraci existuje kniha Ivo Pavlíka - Indický Himálaj, kde se dá dohledat pár základních informací. Jinak samozřejmě info v Lonely planet Jammu a Kashmir a mnohé další.

Zážitky Vám vÅ¡ak nikdo dopÅ™edu nezajistí. Každý za sebe! 

Užíval jsem si přítomný čas. Kargyak je místo téměř bez elektrického proudu (maximálně solární zdroje), bez aut, bez mobilního spojení, zkrátka bez toho co ploše nazýváme plody západní civilizace. I když mobil, byť bez signálu, tu lidé mají poměrně často.

Bavilo mÄ›, jak se človÄ›k ladil s výškou, počasím, vzduchem a aniž by cokoliv kÅ™ečovitÄ› dÄ›lal, tÄ›lo si to Å™eÅ¡ilo samo. MÄ›l jsem Å¡tÄ›stí, že jsem za celou dobu Å¡esti nedÄ›l neÅ™eÅ¡il žádné zdravotní potíže. Naopak. PořádnÄ› jsem se vyspal a srovnal díky pravidelné stravÄ› a dennímu rytmu. 

Po pár dnech jsem začal být pozornější na vůně nebo vzdálené zvuky. Překvapilo mě, na jakou vzdálenost je slyšet přijíždějící jezdec na koni. Můj návyk na zvuk motoru a města pomalu střídal svistot horských průvanů a ticho.

Jednou mě nečekaně přepadl vichr. Šel jsem se projít, prašná cesta, slunce a modré nebe. Najednou a bez varování mě srazil silný poryv. Čisté nebe se bleskově proměnilo ve splašené oblačno, déšť a lehké krupobití. Změna počasí proběhla neuvěřitelně rychle. Uvědomil jsem si, že doma by mě na blížící se zkázu upozornily stromy, louky, keře. Nic takového zde není a jediné co se zeleně týká, nepřesáhne ani ne půlmetrovou úroveň. Vítr se v údolí prohání bez varování a člověk musí počítat s tím, co všechno sebou může přinést.

Nikdy jsem nevidÄ›l tolik kamenů po hromadÄ›, popřípadÄ› na hromadÄ› jak zde. Nejsem žádný geolog a nedokážu tedy s odborností určit, co a z jaké doby jsem vidÄ›l. Očima laika bylo fascinující procházet se krajinou minulosti. Užíval jsem si stopy moÅ™ského dna na stÅ™eÅ¡e svÄ›ta. Nekonečné oblázkové pole, slepence písků a oblých balvanů nebo lávy.  NejvÄ›tší a nejkrásnÄ›jší kamenolom co jsem zatím vidÄ›l. 

Chůze je zdejším nejdostupnÄ›jším dopravním prostÅ™edkem. PÅ™ekvapilo mÄ›, jaké vzdálenosti se dají  pomÄ›rnÄ› v krátkém čase ujít. Rád jsem sedával ve svahu nad Kargyakem. Pozoroval jsem lidi, co vyÅ¡li z vesnice nebo do ní pÅ™icházeli. BÄ›hem nÄ›kolika minut se promÄ›nili v malé tečky v dálce nebo naopak dostali reálnou podobu muže či ženy. Díky rozprostranÄ›nosti místa jsem je dlouho mohl provázet pohledem. 

Sám jsem chodil, každý den na několikahodinové výpravy. Ze začátku jsem měl pocit, že se cesty schovávají. Na kamenném poli často nebyla vidět ani vyšlapaná pěšina, ani nijak upravená trať. Cestu bylo potřeba intuitivně zvolit. Vždycky mě potěšilo, když jsem se rozhodl, určil si směr a v průběhu cesty našel podkovu, tedy důkaz, že tudy cesta vede.

Způsob jakým človÄ›k vnímá místní lidi a prostÅ™edí je otázkou jak si to každý nastaví uvnitÅ™.  Z dneÅ¡ní perspektivy mi pÅ™ijde až neuvěřitelné, že jsem zásadní informaci nevÄ›domky obdržel hned po příletu na letiÅ¡ti v Dillí. PÅ™istoupila ke mnÄ› slečna a dala se do hovoru. Ukázalo se, že jede za svým budoucím manželem. On je Ind a ona ÄŒeÅ¡ka. Indii navÅ¡tÄ›vuje již Å™adu let. Ptal jsem se ji na základní cenu vody a podobné praktické vÄ›ci. Než jsme se rozloučili, podotkla nÄ›co v tom duchu, že Indii buďto pÅ™ijmeÅ¡ a následnÄ› si ji užijeÅ¡ takou jaká je, bez poměřování nebo se bude človÄ›k stále vůči něčemu vymezovat a Indii nikdy v podstatÄ› nepozná. MÄ›l jsem Å¡tÄ›stí, pÅ™irozenÄ› jsem zvolil první způsob, Indii jsem podlehl a byl to zážitek. Věřím, že díky tomu jsem prožil krásné anebo minimálnÄ› zajímavé chvíle s místními lidmi a to nejen ve vesnici Kargyak, ale i následnÄ› v Manali, Vashistu, MalanÄ› a Dillí.

MÄ›l jsem čas. SedÄ›l jsem a pozoroval hory. VÅ¡e vypadá na tu vzdálenost mÄ›kce a vlídnÄ›. Pozoroval jsem také vesnici a Å¡kolu. Ranní rozcvičky dÄ›tí pÅ™ed začátkem výuky, hodiny vÄ›nované teorii, obÄ›dy, úprk domů, zavlažování, práce na polích, nedÄ›lní praní prádla a oslavy u různých příležitostí.  Vesničané mÄ› zvali na čaje.  Byla to milá a vlídná setkání. Ze začátku mÄ› vÅ¡ak dráždila ta trapnost přítomného ticha. NadmoÅ™ská výška, místní charakter lidí, jejich rázovitost a svou mÄ›rou i jazyková bariéra mÄ› naučily v klidu sedÄ›t a společnÄ› mlčet. 

Jinak to bylo s dětmi, s žáky v místní škole. S nimi se mlčet nedalo. Nejenže je bavila naše jména Jan a Antony a rádi je hlasitě volali při různých příležitostech, ale také byli zvědaví a předháněli se. Škola je pro ně důležitá. Jsou to skromné podmínky, ale důstojné, napadalo mě, když jsem si procházel učebny. Docházka je nepřetržitá, bez prázdnin. Podřízená svátkům a sezónní pomoci na políčkách. Výuka vypadá na první pohled zjednodušeně, ale není tomu tak. Už jen fakt, že Indie je jazykový labyrint a státní jazyk není jeden jako u nás, ale hned tři, mluví za vše. S dětmi se dalo mluvit anglicky, s jejich rodiči mnohdy ne.

Od dÄ›tství mám rád kouzla a tak jsem se pro zpestÅ™ení rozhodl na závÄ›r hodiny vždy jedno takové jednoduché kouzlo ukázat. Vzpomínám, jak jsem pÅ™edvádÄ›l trik s pastelkou, kterou jsem nechal zmizet ve svém nose. Odpoledne sedím na svahu a koukám na vesnici a vidím, jak tu a tam jde nÄ›jaké dítÄ› a strká si pastelku do nosu.  Říkal jsem si: „Proboha, co je v té Å¡kole učí!“

Je toho mnohem více co jsem nezmínil. Mohl bych psát o ptácích, kterým koukáte pÅ™i letu na záda, popsat mraky a mlhy, obdivovat životadárná políčka a zavlažovací systémy nebo samotnou architekturu. HvÄ›zdy, mléčná dráha, úplnÄ›k jsou kapitoly sami pro sebe atd.  To vÅ¡e se každému, kdo tímto místem projde, nÄ›jakým způsobem otiskne do pamÄ›ti.

ZávÄ›rem se vrátím ke knize, kterou jsem si vezl sebou na cestu. Jmenuje se Kouzlo smyslů a napsal ji David Abram. Ani ve snu mÄ› nenapadlo, jak pÅ™esnÄ› zapadne do toho, co prožiji. 

Zde je krátká Anotace:

„Po tisíce generací se lidské bytosti považovaly za součást širšího společenství přírody a pěstovaly aktivní vztahy nejen mezi sebou navzájem, ale i s ostatními zvířaty, rostlinami a dalšími přírodními fenomény – včetně hor, řek a větrů a počasí –, jež jsme teprve nedávno začali považovat za neživé a bezduché. Jak tedy mohlo dojít k tomu, že lidé zpřetrhají svou pradávnou sounáležitost s oduševnělým světem přírody? A co musíme dnes my udělat pro to, abychom onen výživný a vzájemně posilující vztah s živou, dýchající zemí znovu obnovili, nechceme-li riskovat další úpadek našeho pozemského domova?!

(David Abram, Kouzlo smyslů - Vnímání a jazyk ve více než lidském světě, 1. vyd. 2013, ISBN 978-80-7436-024-4, Váz.s přebalem, 406 str)

Děkuji sdružení Surya, že mi umožnila být součástí teamu a věřím, že mé krátkodobé působení ve sluneční škole bylo pro všechny zúčastněné radostné a přínosné.

Pohled na stejný výlet očima Jana najdete v anglické mutaci naseho webu:
http://www.suryaschool.org/clanky/detail/id/437

Dalsi fotografie k tomuto clanku najdete na> 
https://www.facebook.com/pg/suryasunschool/photos/?tab=album&album_id=10155709210420256